Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

26. neděle v mezidobí, cyklus B

Markovo evangelium 9, 38-48

Dnešní výběr liturgických čtení čili perikop není právě snadný a jednoduchý a evangelium i druhé čtení jsou k tomu ještě nečekaně drsná. Je to „tvrdá řeč“, jak říkají apoštolové Kristu po jedné jeho promluvě. Hrozby Jakubova listu nespravedlivým boháčům, kteří nezaplatili najatým žencům, jsou hodně emotivní a jde z nich strach. A také v evangeliu hovoří Pán Ježíš jako kdyby dvojím jazykem: jednou ujišťuje a povzbuzuje a v zápětí hrozí násilnými obrazy useknuté ruky a vyloupnutého oka. I když jsou to zjevné metafory a Ježíšovi učedníci si ruce nikdy nesekali, přece je v nich něco velmi vážného až děsivého. To není ten trochu nasládlý obraz mírného a uhlazeného Krista s ovečkou přes rameno, jak se maloval v 19. století.

Musím poctivě přiznat, že kdybych si měl texty pro kázání vybírat sám, asi bych si vybral jiné. Jenže pokud to kazatelé dělají, vychází z toho právě ten zmíněný obraz Krista s ovečkou, který se člověku líbí, protože je příjemný a laskavý – a vlastně od něho nic nechce. To ale není Ježíš, nýbrž jen můj a náš obraz Krista podle našich vlastních ubohých představ. Možná právě proto ztratilo novověké křesťanství na vážnosti a síle, že člověka vlastně ukolébává v mylném dojmu, že je všechno v pořádku. Jsme přece pokřtěni a vykoupeni, a tak už nemusíme nic dělat.

Začínajícím studentům na univerzitě vždycky připomínám, že tam nepřišli proto, aby si jen potvrzovali to, co si sami myslí, ale právě naopak, aby se seznamovali s tím, co nevědí a co si nemyslí. Nemusí s tím vždycky souhlasit, ale měli by se to dozvědět a naučit, protože jenom tak se skutečně vzdělávají. Něco podobného s námi dělají liturgická, církví předepsaná čtení. Dávají nám z Písma svatého číst i to, co si sami nemyslíme a co bychom si nevybrali, s čím si musíme lámat hlavu a co nás občas donutí, abychom své pohodlné představy o Kristu a o křesťanském životě opravovali a prohlubovali.

Dnešní perikopy spojují dvě myšlenky. I když jsou hodně různé, obě dvě jdou člověku silně proti srsti. Ta první je vlastně radostná a Pán Ježíš ji shrnuje slovy: „Kdo není proti nám, je s námi.“ Učedníci jsou ostražití, a když potkají člověka, který mluví o Kristu a uzdravuje, ale „nechodí s námi“, snaží se mu v tom zabránit. Možná si myslí, že tak jsou Kristu věrní a chrání ho před napodobeninami, ale Pán Ježíš je v tom zarazí. Kdo není proti nám, je s námi. Kolikrát se člověk sám přistihne při tom, že když nekřesťan nebo nekatolík říká něco dobrého a důležitého, spíš se naježí a bude mu i odporovat jen proto, že „nechodí s námi“. Místo aby si s Mojžíšem řekl „kéž by pro Hospodina prorokovali všichni“, začne „žárlit“ na ty, kdo k nám nepatří.

Ta druhá myšlenka jde rovnou do černého: na každém našem jednání nesmírně záleží. Jakubův list hrozí „boháčům“, to znamená nám všem, kdo si myslíme, že máme vystaráno, a ubližujeme a křivdíme těm, kdo jsou v nouzi. V tehdejším Izraeli to nebyli žádní zaměstnanci, kteří by měli nějakou právní ochranu, ale prostě nádeníci, kteří se ráno domluvili na nějaké práci a večer měli dostat mzdu, aby se mohli najíst. Takhle i u nás pracují bezdomovci a utečenci a nedávno si mi jeden známý bezdomovec stěžoval, že ho někdo ráno najal, odpoledne zmizel a telefonní číslo, které mu dal, bylo falešné. Přesně jako v Jakubově listu.

Pán Ježíš to říká vyváženě: žádné dobré jednání, ani sklenice obyčejné vody „v jeho jménu“ se neztratí a nezapomene. Ale třikrát běda každému, „kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne“. Bylo by pro něho lepší, kdyby přišel o život, než když svou ničemností ztratí naději věčného života. Kdybychom tohle měli před očima, jednali bychom sice paradoxně, ale vlastně moudře: zbavili bychom se všeho, co nás k hříchu svádí, a to za libovolně vysokou cenu. Už jsem řekl, že žádní křesťané si nohy a ruce nikdy nesekali, ale mnozí se nechali raději zavřít, mučit i zabít, než aby Krista zradili a spáchali nějakou ničemnost. Některé z nich jsme si tady v kostele v tomto týdnu připomněli. Nad jejich hrdinstvím lidé kroutí hlavou a pokládají to za přepjatost, ne-li rovnou hloupost. Co z toho měli? Jenže to je to, co Kristus od svých žáků chce – tím spíš, když jim nic strašného nehrozí. Svatý Pavel tomu říká „být bláznem pro Krista“.

23. 9. 2015

Jan Sokol