Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

29. neděle v mezidobí, cyklus B

Markovo evangelium 10,35-45

„Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ Tato Ježíšova slova jsme asi už častěji slyšeli, ale troufám si říci, že si s nimi moc nevíme rady. Staví totiž na hlavu naše představy a chce po nás něco, co neumíme splnit. Obyčejný křesťan jistě nemusí chtít vládnout a panovat, dávat druhým pocítit svoji moc, ale jak má být „otrokem všech“?

Když pozorně čtete evangelia, možná jste si už také všimli, že to, co na první pohled vypadá jako Ježíšovo přikázání, bývá ve skutečnosti něco trochu jiného. Přikázání Desatera, jako třeba nezabiješ nebo nepokradeš, jsou skutečná přikázání, která většinou zakazují: zabíjet a krást nemá nikdo a nikdy, za žádných okolností. A i když přikazují, jako „v jednoho Boha věřiti budeš“, platí to vždycky a pro každého, jako jakési minimum, minimální povinnost každého žida i křesťana. Taková přikázání jistě nejsou zbytečná a máme s nimi každý dost práce a starostí, ale přece se s jistým úsilím dají dodržet a naplnit. Většina z nás asi nikoho nezabila, nic neukradla a v Boha se snaží věřit, jak to jen dokáže.

Když ale Pán Ježíš v Matoušově evangeliu vykládá přikázání „nezabiješ“, najednou nejde jen o vraždu, ale už o každý hněv a zlost: už když někoho nenávidíš a proklínáš, jako kdybys ho zabil. Najednou se z obtížného a náročného, ale přece jakž takž splnitelného přikázání stane požadavek a nárok, jaký sotva někdo dokáže dodržet. Jak to tedy Kristus vlastně myslel se svými nároky a výzvami?

Vzpomeňte si na evangelium z minulé neděle, kde Kristus říká bohatému člověku, aby všechno prodal a rozdal chudým. Když si představíte, že by to chtěli udělat úplně všichni, hned vidíte, že by to nešlo: nebyl by totiž nikdo, kdo by to chtěl koupit. To Pán Ježíš i jeho posluchači jistě věděli také, a přece mu dobře rozuměli. „Prodej všechno, co máš“ není žádný předpis a povinnost pro každého, ale jakýsi námět, dobrá rada, jak být v Božích očích „veliký“. To po nás Pán Ježíš jistě chce, ale takových různých možností, jak „sloužit druhým“ a „milovat bližního“ je mnoho, nespočetně mnoho, takže se na každého dostane.

Na rozdíl od přikázání Desatera, která člověk konec konců dokáže jakž takž dodržet, Ježíšovy výzvy mu staví před oči, že je nikdy nemůže naplnit v celém jejich smyslu. Nikdy si nemůže namlouvat, že je už spravedlivý, jako si to myslel farizeus v podobenství o celníkovi. Vždycky si musí přiznat, že je „neužitečný služebník“, který udělal jen to, co musel, co byla jeho povinnost. Zdá se mi, že ani v dnešním evangeliu se po nás nechce něco zhola nemožného, ale jakási základní změna pohledu či smýšlení. Nejsme na světě k tomu, abychom si odškrtávali splněné povinnosti, ale abychom sami hledali, jak co nejlépe odpovědět na Boží lásku a štědrost. Jinak řečeno, jak nejlépe sloužit Bohu, to znamená těm, kdo naši pomoc potřebují.

Vzorem je zase Pán Ježíš sám. Ano, před Poslední večeří umyl svým apoštolům nohy, což byla ve starověku služba domácích otroků. Udělal to jako znamení a hned se apoštolů zeptal, zda tomu rozumějí. Ale nedělal to každý den, protože jindy přece sloužil druhým docela jinak. Jednou uzdravil někoho nemocného, pokáral někoho pyšného, ale hlavně, stále a všem hlásal Boží království.

Co je v tomto jeho království jinak? Předně a na prvním místě to, že každý má milovat své bližní, starat se o ně a sloužit jim, jak nejlépe dovede. Každý z nás má jen omezené možnosti, tak jako ani Ježíš nemohl uzdravit všechny nemocné. Máme své starosti a musíme si dávat pozor i na podvodníky, ale člověka v nouzi nemůžeme odmítnout s tím, že to je jen a jen jeho problém a že mě se to netýká. Jako křesťané věříme, že Kristus je vždycky s námi. Nevnucuje se a nikoho neobtěžuje, ale každého z nás upřímně zve, abychom se také snažili pomáhat každému, kdo to skutečně potřebuje. Abychom i svým jednáním dávali najevo, že Boží království je takové společenství lidí, kde si nikdo nemusí zoufat, protože nikdo není se svými starostmi a se svojí bídou úplně sám.

18.10.2015

Jan Sokol