Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

5. neděle postní, cyklus C

Janovo evangelium 8,1-11

Příhoda s nevěrnou ženou je na první pohled tak jednoduchá, jako kdyby na ní ani nebylo co vykládat. Stačí pozorně číst a poslouchat. Je to jedna z nejkrásnějších pasáží evangelia a Pán Ježíš v ní ukazuje, co rozumí tou „lepší“ nebo „větší spravedlností“ Božího království, kterou má každý křesťan hledat. Ale pozor, to už není tak jednoduché, a tak si s dnešním evangeliem už dávno někteří křesťané patrně nevěděli rady. Jak asi víte, biblické texty jsou zdaleka nejlépe zachované starověké texty vůbec. Na rozdíl třeba od Platóna, jehož spisy se zachovaly v několika málo středověkých rukopisech, řeckých rukopisů evangelií je několik tisíc a ty nejstarší zlomky jsou už ze 2. století. Jen na několika málo místech se rukopisy od sebe liší – a dnešní evangelium je jedno z nich. V několika nejstarších rukopisech chybí a jeden ji zařadil do Lukášova evangelia.

Přitom je docela jasné, že později by se už nikdo neodvážil takový příběh zařadit dodatečně. Zřejmě tedy do evangelia patří, ale už někteří první křesťané se ho nejspíš lekli. Měli možná dojem, jako kdyby zlehčoval provinění té nevěrné ženy. To bychom neměli přehlédnout nebo bagatelizovat. Manželská nevěra je vážná věc a Bible ji ostře odsuzuje. Nejde tu jen o její sexuální stránku, ale také o to, že je to nevěra – porušení slibu, zklamání důvěry toho druhého. A tady najednou Pán Ježíš řekne „ani já tě neodsoudím“ – jako kdyby o mnoho nešlo. Je to opravdu tak?

Určitě to není tak, že by Kristus chtěl „zrušit Zákon“ a Desatero, že by je chtěl zpochybnit a zlehčit. Zákon je zákon a má se dodržovat – už proto, abychom se na něj všichni mohli spolehnout. Ale i na jiných místech Pán Ježíš ukazuje, v čem je Boží spravedlnost „větší než farizeů a zákoníků“, a přitom se ukáže, že je vlastně jéště náročnější. Tak třeba v Horském kázání říká, že nepřišel Zákon zrušit, nýbrž naplnit. A tam pak také ukazuje, co tím myslí: nejenom že vražda zasluhuje trest, ale už kdo se zlobí na svého bratra, jako kdyby ho zabil.
Člověku, který jedná podle zákona, zřejmě není co vytýkat: dodržuje zákon a dělá to, co má. Na našem příběhu ale Pán Ježíš ukazuje, co to znamená zákon „naplnit“ – snad bychom mohli říci, naplnit jeho smysl. A smyslem zákona i trestu je, aby se něco nedělalo. Ti, kdo tu ženu k Ježíšovi přivedli, byli přesvědčeni, že situace je jasná: chytili ji přece při činu a není co vyšetřovat. Kristus jim ale ukáže, že tak jasná není: kdo z nich se cítí na to, být soudcem a vykonavatelem rozsudku? Tady je dobré připomenout, že patrně věděl, ke komu mluví, a že jeho výzva nebude marná; kdyby to řekl hloučku skinů, možná by se mu vysmáli. Ale tihle židovští žalobci, kteří k tomu byli vychováni, to pochopili správně. Podívali se sami na sebe a trochu se lekli: udělali první podstatný krok k pokání. A pak se tiše vytratili, nás a ti starší odešli nejdřív.

Ovšem ani ta obviněná žena se nemohla považovat za vítěze, jak kdyby ji osvobodil soud. Perikopa o nevěrné ženě se často vykládá, jako kdyby mluvila o odpuštění. Jenže o tom se zde nemluví. Když Kristus žalobcům připomněl, že ani oni možná nejsou bez hříchu, dal jim příležitost, aby se posoudili sami – a oni to zřejmě udělali. A stejnou příležitost pak dostane i ta provinilá žena, pokud si své provinění poctivě přizná a spolehne se jen na to, že jí Bůh může odpustit. Na tom nic nemění to, že nikdo nebyl potrestán: trest je přece prostředek, ne smysl zákona. Ale že se s nimi něco důležitého stalo, že se nějak proměnili a že se příště nejspíš zachovají jinak, o tom se nedá pochybovat. Jako kdyby tu na okamžik problesklo Boží království, kde naše vztahy mezi sebou i mezi námi a Bohem vypadají jinak.

Ježíšovo jednání se nemůže stát pravidlem, nemůže to být recept, jak by měla společnost nakládat s provinilými lidmi. Soudce nemůže prohlásit, že nikoho neodsoudí, a každý z nás musí občas někomu něco vytknout, někomu vynadat. Ale všichni také víme, jak málo to bývá účinné. Trest možná odstrašuje, ale pachatel se může také zatvrdit a svoji vinu odmítat. Věznice jsou plné lidí přesvědčených, že jsou nevinní, a potrestaný zločinec si možná příště jenom dá pozor, aby ho nechytili. Zato na příkladu nevěrné ženy je vidět, jak se za příznivých okolností dá zlo skutečně odstranit, a to beze zbytku: ne trestem, ale příležitostí a pobídkou, aby pachatel sám nahlédl, co udělal. Aby se před Bohem posoudil a odsoudil sám a aby se spolehl na jeho lásku, na jeho milosrdenství.

To se týká každého z nás, ať už se ocitneme spíš v roli té přistižené ženy, anebo jejích soudců. Soudci, učitelé i rodiče musí někdy odsuzovat i trestat a taková příležitost, aby si provinilý člověk svou vinu přiznal sám, je jistě vzácná. Ale pokud se někdy naskytne, nesmíme ji přehlédnout. To je ta „větší“ spravedlnost nebeského království, kde se lidé mají naučit soudit své vlastní jednání sami. Přiznat si svá selhání a pochopit, že skutečná spravedlnost může nastat jen tak, že mi Bůh odpustí. Že se o spravedlnost a dobré jednání musím dnes a denně snažit, ale jen z Boží milosti a z jeho odpuštění jí mohu také dosáhnout. To je ta Boží spravedlnost, která miluje a odpouští, spravedlnost lepší než každé poučování a napomínání, lepší než soud a trest. Prosme dnes Pána, abychom jí dosáhli.

11.3.2016

Jan Sokol