Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

2. neděle velikonoční, cyklus C

Janovo evangelium 20, 19-31

„Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Tuhle větu, kterou řekl Pán Ježíš Tomášovi, si asi opravdu můžeme vztáhnout na sebe. Ano, my jsme Krista neviděli a snažíme se v něho věřit. Asi každého křesťana, když přemýšlí o své víře, někdy napadne, že apoštolové to měli mnohem snazší, když s Ježíšem chodili po Galileji, setkávali se s ním a mluvili s ním. Protože ho viděli, nemuseli věřit. Na tom jistě něco je a Kristus to v dnešním evangeliu také uznává: „Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili.“ Ale ruku na srdce – kdo z nás si nikdy nepřál, aby se o své víře mohl přesvědčit, aby si na Krista mohl sáhnout jako Tomáš a být si konečně jistý?

Jako moderní lidé jsme asi všichni spíš trochu „nevěřící“ a máme docela samozřejmý sklon spíš pochybovat o tom, co nám někdo říká. Máme k tomu ostatně i své důvody: už se nám v životě víckrát stalo, že nám někdo říkal něco, co nebyla pravda. Možná se jenom mýlil, možná dokonce i lhal, ale pravda to nebyla. Takže než někomu uvěříme, dáváme si lepší pozor. Na tom jistě není nic špatného, a naopak je to potřeba. Neměli bychom ale přehlédnout, že možnost o něčem se doopravdy přesvědčit je i v našem životě spíš vzácná. Když jsem se učil mluvit a maminka mi řekla, že to co troubí na ulici je auto, musel jsem jí to věřit. Později jsem si to mohl potvrdit, když to říkali i jiní lidé, bylo to v knížkách a v televizi – ale co kdyby se proti mně všichni smluvili a spikli?

Všichni víme, že je nějaká Amerika, ale můžeme se o tom opravdu přesvědčit? I ten, kdo tam byl a viděl ji na vlastní oči, musel někomu uvěřit, že je to Amerika, protože ona to na sobě napsané nemá. Všichni víme, že jedna a jedna jsou dvě, protože tak se na tom všichni lidé shodli a tak si nadefinovali, co je to jedna a co jsou dvě. Němci nebo Angličané myslí totéž, ale říkají to jinými slovy, jak se to ve škole naučili. Zkrátka i to, co „víme“, nám většinou někdo řekl a my jsme mu to uvěřili.

Člověku ovšem nejvíc záleží na tom, co teprve bude, co přijde a co nás čeká. Jenže tam, kde se rozhodujeme do budoucna, je to riziko ještě větší: tam se totiž nic ověřovat nedá a člověk se musí jen spolehnout. Když se někoho zeptáte na cestu nebo na vlak, nejspíš mu uvěříte, a když vám lékař řekne, co máte užívat, zařídíte se podle toho. Kdybyste mu nevěřili, nemělo by smysl k němu chodit. Když dostaneme peníze, také spoléháme, že ty barevné papírky nepřestanou platit, i když my starší jsme to už jednou zažili. Bez toho se v životě nemůžeme vůbec obejít a od rána do večera se spoléháme na něco, co si ověřit nemůžeme – a přiznejme si, většinou se nezklameme.

Dnešního člověka možná spíš zarazí takové mimořádné ověření, jako je zázrak – něco, co jsme nikdy neviděli, něco, co se podle našeho názoru ani nemůže stát. Zdá se mi, že v tomhle ohledu se moderní člověk od Ježíšových současníků opravdu liší. Tenkrát lidé zázraky přímo očekávali, a když Ježíš vešel zavřenými dveřmi, bylo to pro ně potvrzení, že ho Bůh vzkřísil. Ale už v dnešním evangeliu je Pán Ježíš trochu napomíná: „Blahoslavení, kdo neviděli a uvěřili“ a připomíná tak naši situaci. Na rozdíl od nich dnes víme víc o fyzice, a tak by se mnozí z nás takového zázraku možná dokonce lekli.

Ne že by se zázrak nemohl stát. Kdo jako křesťan věří, že celý Vesmír se vším všudy je dílo Boží, nemůže taková znamení úplně vyloučit a ani to nepotřebuje. Jsou to vzácné, mimořádné události, které lidem pomáhaly uvěřit, spolehnout se na to, co se týká jejich naděje a jeich budoucnosti, a co se ovšem nijak ověřit nedá. Jenže kdo něco takového zažil, tak jako právě apoštol Tomáš, najednou už nemůže jenom věřit a doufat, když něco na vlastní oči viděl. Jako kdyby mu to mimořádné znamení něco vnutilo, ať chce nebo nechce. Zdá se mi, že dnešní člověk docela právem chce, aby se mohl rozhodovat sám a svobodně. Nechce, aby byl k něčemu donucen. Ostatně dnešní křesťan si může všimnout, jako kdyby dnes Hospodin se znameními jaksi víc šetřil, a oslovuje nás spíš těmi obyčejnými a nenápadnými zázraky, jako že třeba svítí slunce nebo že se narodí malé dítěte. To jsou také úžasná znamení, i když se dějí každý den. V novinách se o nich nepíše, protože člověka k ničemu nenutí a spíš ho jen přitahují a zvou. Ale je chudák každý člověk, který to nevidí a necítí.

Takovým znamením, které neruší pravidelný běh světských věcí, je ostatně i eucharistie. Přece i sem mezi nás Pán Ježíš přichází – a nikdo mu nemusí otevírat dveře. Můžeme se s ním setkat, dokonce se ho i dotknout v hmotné eucharistii a můžeme mu říci své „Pán můj a Bůh můj“, jenomže to není vidět. A o to právě jde. Jak jsme právě četli, nutně potřebujeme tu schopnost a ochotu, uvěřit i tomu, co nevidíme. Ne všemu a ne čemukoli – víme, že máme být opatrní – ale nesmí se nám stát, abychom nebyli schopni věřit vůbec ničemu. Bez toho bychom totiž nemohli vůbec žít.

V evangeliu, které jsme právě slyšeli, je hned několik takových věcí, které bychom určitě měli ve víře přijmout, i když se o nich nemůžeme přesvědčit. „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Nejsme na světě náhodou, protože nás posílá Kristus. Dává nám do života svého Ducha, ducha víry, naděje a lásky, a dokonce nás ujišťuje, že naše selhání nám Bůh může skrze církev odpustit.

Člověk si jistě musí dávat pozor, aby se nenechal napálit. Jenže nikdo z nás přece nežije ze svých domnělých jistot, ale ze své víry, naděje a lásky, které nikdy nemáme tak docela v hrsti, ale které dnes a denně dostáváme z Boží milosti – tak, jako jsme dostali svůj život, své děti a přátele, své zdraví a chvíle štěstí. Kdybychom tuhle schopnost věřit a doufat ztratili, mohli bychom už jen živořit mezi samými strachy a hrozbami, jak to často vidíme kolem sebe. Náš život by byl jen „život k smrti“, jak napsal jeden slavný filosof, život odsouzence, který čeká na popravu. A to je právě to, z čeho nás Kristus vykoupil, abychom mohli žít, to jest také věřit, doufat a milovat.

17. 3. 2016

Jan Sokol