Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

Slavnost Seslání Ducha Svatého, cyklus C

Skutky 2, 1-11

Dnešní svátek, Boží Hod svatodušní čili svátek Letnic, je trochu ve stínu větších Vánoc a Velikonoc, možná také proto, že se od Velikonoc odvozuje. Už jeho židovský předchůdce se počítal jako sedm krát sedm dní od Velikonoc a souvisel patrně s dožínkami (Ex 34,22; 23,16; Dt 16,9). Ty se ovšem v Evropě konaly mnohem později, a tak se k svátku neváže žádný folklór ani komerční využití. O to větší význam má ale pro křesťanskou církev, neboť v historii se obvykle chápal jako den jejího založení. Co se to tenkrát asi stalo?
Svatodušní svátky přímo navazují na židovské svátky šavuot čili „svátky týdnů“, které se slaví 50. den po Velikonocích. Připomínají den, kdy Mojžíš dostal na Sinaji desky zákona, kdy Hospodin dal Izraeli najevo svoji vůli a vybavil ho tak k samostatnému a zodpovědnému životu. Každý Izraelec, každý žid už od té doby sám ví – nebo aspoň může vědět – co má a nemá dělat, jak má a jak nemá žít. Nemusí se o tom dohadovat z nějakých věšteb a znamení, protože to ví přímo od Hospodina. Tohle všechno Pán Ježíš i jeho apoštolové a posluchači také dobře věděli, byli v tom od dětství vychováni a byly to pro ně samozřejmé věci. Když byli podle dnešního čtení někde pohromadě, sešli se k oslavě právě tohoto židovského svátku.
Jak víme z Písma, Ježíšovo působení a kázání se odehrávalo mezi Židy a sám Pán Ježíš to také několikrát obhajuje: právě tak to musí být, aspoň podle Matoušova evangelia. (Mt 10,6; 15,22 aj.) V ostatních evangeliích tato slova nejsou, ve všech se však objevuje například Ježíšovo setkání s římským setníkem (důstojníkem), o němž Ježíš s obdivem říká, že takovou víru v Izraeli nenašel.(Mt 8,10 a par.) I takových míst je v Novém zákoně několik a často navazují na prorocké hrozby proti nevěrnému Izraeli.
Patří mezi ně i dnešní první čtení z knihy Skutků, které líčí událost prvních křesťanských Letnic. Ve svátek, kdy se do Jeruzaléma sešlo a sjelo mnoho lidí, byli apoštolové někde v domě, když se strhl jakýsi hluk a na apoštoly sestoupil Duch svatý. Projevilo se to tak, že každý začal „ve vytržení mluvit jinými jazyky“ a lidé – patrně venku na ulici – si toho všimli a žasli. Všichni jim totiž najednou rozuměli, a to ve své vlastní řeči. Kniha Skutků přitom svědomitě vypočítává, z jakých všech končin tihle zbožní lidé přišli. Možná jste se v dětství také těšili, až přijdou „Parthové, Médové a Elamité“ a vnímali to jako tajemnou báseň. Ve skutečnosti je to jakýsi zeměpis východního Středomoří a Blízkého Východu. První tři názvy se týkají dnešního Iránu (Persie), Mezopotámie je dnešní Irák a pět následujících se týká Malé Asie, dnešního Turecka. Všechno končiny, které míváme každý večer ve zprávách, většinou bohužel tragických.
Mezi těmi, k nimž teď Duch svatý mluvil v jejich vlastních jazycích, byli židé i obrácení pohané čili proselyté, Římané, Kréťané i Arabové. Nevíme, co přesně slyšeli, a následující verše se zmiňují o tom, že někteří kolemjdoucí považovali apoštoly za opilé. Nato se chopil slova Petr a pronesl první křesťanské kázání. Apoštolové nemohou být opilí, protže je ještě ráno, ale děje se právě to, co předpověděl prorok Joel: „na své služebníky a služebnice sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.“
Obsah Petrova kázání by si také zasloužil, abychom se mu věnovali, ale já se chci dnes omezit na zázrak jazyků. Právě v této chvíli, ve svátek Ducha svatého, totiž první křesťané udělali rozhodující krok k ustavení Kristovy církve. Jistě také v tom, že se obracejí na všechny posluchače na ulici a ne pouze v chrámu, ale hlavně v tom, že se zbavují vazby na určitý jazyk a tím i určitou kulturu. Vázenost jazykem je přitom pro každého člověka silná a nepochybná a pokud chcete někomu něco říci, musíte mu to sdělit v jazyce, kterému rozumí. Proto je judaismus dodnes dost silně vázán na hebrejštinu a islám na arabštinu. Konec konců i naše církev se donedávna držela liturgické latiny a mnozí z nás na to docela rádi vzpomínají: ať jsme přijeli kamkoliv, latinská mše byla všude stejná.
Jenže to všechno neplatí pro Ducha svatého, který dovede promluvit ke každému v jeho vlastním jazykce, tak, aby mu rozuměl. Jak to udělá, nemůžeme vědět, ale dnešní čtení to popisuje. Na skupince nevzdělaných „Galilejců“ tak Duch svatý předvádí, že ani jazykové bariéry mezi lidmi mu nemohou být nepřekonatelnou překážkou. Tím se předně ruší dávné prokletí Babylonské věže, kdy sám Hospodin lidem „zmátl jazyky“, aby si navzájem nerozuměli. Ale křesťanská církev na samém začátku dostává do vínku jeden ze svých největších darů: samozřejmý nárok na to, aby ve svém zvěstování překračovala jazykové a národní hranice.
Na dnešní text z knihy Skutků se odvolávali svatí Cyril a Metoděj, když se snažili prosadit slovanskou bohoslužbu, a mnoho jiných, kteří hájili potřebu překládat Písmo svaté do národních jazyků. Můžeme dnes poděkovat za to, že se to postupně i v katolické církvi prosadilo, ale zároveň také prosit, aby se tím neztratiĺo to nesmírně cenné posleství svátků Svatého Ducha, že jazykové bariéry jsou tu k tomu, abychom je překonávali. V moderní době, kterou tak pronásledují různé nacionalismy a šovinismy, je to dvojnásob potřeba. Křesťan může být vlastenec, ale nemůže být nacionalista.

Jan Sokol

15.5.2016