Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

11. neděle v mezidob, cyklus C

Lukášovo evangelium 7, 36-50

Dnešní evangelium navazuje na první čtení z knihy Samuelovy, asi nejslavnější a nejdramatičtější příběh Davidova zločinu, pokání a odpuštění ve Starém zákoně (2Sam 11-12); pokud ho někdo nezná, měl by si ho doma přečíst celý. V rámci Lukášova evangelia bezprostředně předchází Ježíšova stížnost, že ho jeho odpůrci považují za „přítele celníků a hříšníků“ a vytýkají mu, že má rád hostiny a pitky. Příhodu s hříšnicí u stolu využije Pán Ježíš k tomu, aby ukázal, o co se mu hlavně a na prvním místě jedná: o pokání, odpuštění a lásku.

Ani hodně bohaté starověké domácnosti neměly skoro žádný nábytek a u jídla se leželo kolem nízkého stolu vlastně na zemi. Známe obrazy Poslední večeře Páně, kde všichni sedí na židlích, jenže tak to ve starověku nebylo. Všichni leželi nohama za sousedem zprava, opřeni o levý loket, aby si mohli pravou rukou podávat pohár a jídlo. Proto mohla ta podezřelá žena, kterou všichni ve městě patrně znali jako prostitutku, nepozorovaně přijít k Ježíšovým nohám a dát mu najevo svoji úctu a lásku. Způsob, jak to udělala, připadal asi už tenkrát lidem jako trochu excentrický, ale Pán Ježíš jí to nevyčítá, právě naopak.

Ježíšův hostitel Šimon udělal to, co se v pozdějším židovství pokládalo za důležitý úkol každého rabína a mistra, totiž dávat pozor na nepravé proroky, na falešné Mesiáše. Chránit prosté věřící před svůdci a podvodníky, dnes bychom řekli před náboženskými demagogy a populisty. Z toho, že se Ježíš laskání té ženy nebránil, Šimon usoudil, že neví, kdo to je. Jak by to mohl být prorok, když ani nerozpozná hříšnou osobu? V tom se ale silně zmýlil. Ježíš naopak věděl, že na rozdíl od zbožného farizejského hostitele, který se považoval za spravedlivého, tahle „hříšnice“ se skutečně trápí kvůli svým hříchům. Že patrně slyšela a správně pochopila jeho kázání a přišla právě proto, aby mu poděkovala za naději na odpuštění.

Právě tenhle postoj pokání, lásky a vděčnosti k Bohu stvořiteli, prosba o odpuštění a naděje na záchranu je to, čemu Pán Ježíš v evangeliích říká spravedlnost nebo přesněji „ospravedlnění“ v Božích očích. Někde výslovně mluví o „lepší spravedlnosti“, než je klamná sebejistota farizeů, kteří se domnívali, že mají s Hospodinem vyrovnané účty. Že plní všechna jeho přikázání, že mu nezůstávají nic dlužni a že od něj tedy mohou dokonce vyžadovat, aby splnil svůj slib, že pošle Mesiáše a vysvobodí svůj národ z politické poroby.

Přitom zřejmě přehlíželi, že představa politického Mesiáše je jen hrubý lidský obraz, který Boží skutečnost může nekonečně překonat. A hlavně jako kdyby neviděli, že jsou Hospodinu jaksi „dlužni“ za celý svůj život, za svět, který pro ně stvořil a do něhož je postavil, aby ho „obdělávali a střežili“. Za své životy, za lásku, štěstí a děti, které přece nemohou považovat za něco, co si zasloužili a vydobyli svými schopnostmi a svojí pílí. Nejsou to tedy jen vyslovené hříchy, ale všechna lhostejnost, zanedbání, bezohlednost nebo pohodlnost, a dokonce i nedostatek lásky, které trápily tu „hříšnici“, kdežto lidé domněle spravedliví jako kdyby tohle všechno vůbec neviděli.

Pán Ježíš rozhodně nepodceňuje strohou přísnost farizejské zbožnosti, která trvala na dodržování Božího zákona. Vytýká jí ale, co jí skutečně chybí, totiž schopnost pokání, odpuštění a lásky. Bůh není obchodní partner, s nímž mohu mít vyrovnané účty a dokonce i pohledávky. O Bohu neumíme říci, čím je, a můžeme o něm mluvit jen v podobenstvích, v lidských obrazech. Ale ten první a nejdůležitější obraz není obraz soudce, který vymáhá nějaké povinnosti, nýbrž obraz velkorysého Otce, který člověka miluje a ze všech stran ho zahrnuje svými dary. Nakonec mu dává ještě svobodu, aby se mohl dokonce postavit proti Bohu, a to právě proto, že nestojí o vynucenou poslušnost, ale o jeho svobodnou lásku.

Pán Ježíš tedy nechválí „celníky a hříšníky“ za jejich selhání a ničemnosti, ale vyzvedá ty z nich, kteří jsou schopni vidět své lidské postavení v celé jeho propastné hloubce. Kteří přijímají Boží dary s radostí jako děti, kteří jsou schopni litovat svých selhání a hříchů, kteří touží po odpuštění a sami také odpouštějí. Kteří na Boží dobrotu a štědrost odpovídají milosrdenstvím a v lidech kolem sebe dovedou vidět své bratry a sestry.

To, co Bůh od nás chce, opravdu není snadné, ale k tomu jsme byli stvořeni, k tomu jsme se narodili a kvůli tomu žil a zemřel Ježíš Kristus mezi námi. Kvůli tomu se tu ostatně každou neděli scházíme právě s ním.

Jan Sokol

12.6.2016