Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

15. neděle v mezidobí, cyklus C

Evangelium podle Lukáše 10,25-37

Nebýt dnešního podobenství, nejspíš bychom o Samařanech nevěděli skoro nic. Samaří čili Šomron by byla archeologické lokalita, místo vykopávek, jakých jsou v Izraeli stovky. Právě dnešní Ježíšovo podobenství bylo tak úspěšné, že Samařany proslavilo a slovo „samaritán“ se donedávna používalo jako označení profese. O co v tomto podobenství jde?

Na prvním místě ovšem o pomoc člověku v krajní nouzi. Z Jeruzaléma do Jericha je nějakých 25 km a cesta vede mezi skalami a pouští. Chodilo po ní poměrně hodně lidí, a tak se tu vyskytovali i lupiči. Někoho přepadli, okradli ho a přizabili a nechali ležet u cesty. Podobenství to sice výslovně neříká, ale samozřejmě předpokládá, že to byl Žid, Izraelec. Shodou okolností šli kolem dva lidé, kteří sloužili v chrámu, kněz a levita, ale polomrtvému člověku nepomohli. Teprve třetí kolemjdoucí se o něho postaral. Proč je to v podobenství právě Samařan?

Vlastním tématem dnešního podobenství je farizeova otázka: „Kdo je můj bližní?“ „Bližní“ nebo „blízký“ člověk je v Bibli velice důležitý pojem a podle svatého Pavla je celý Zákon shrnut ve větě „Milovat budeš svého bližního jako sebe samého“ (Ř 13,9; Ga 5,14). Slovo „bližní“ se vyskytuje skoro stokrát ve Starém zákoně a v Novém šestnáctkrát. Jeho původní význam není asi těžké uhodnout: je to ten, kdo je mi blízko, s kým si rozumím a s kým se často stýkám. Možná člen rodiny nebo kmene, příbuzný; i dnes přece o někom řekneme, že je to „blízký člověk“. V Izraeli a v jeho Zákoně se ovšem pojem blížního objektivizuje: je to pojem zákona, který nezávisí na tom, co si kdo myslí, a každý člověk buďto je bližní, anebo není. Nejprve se rozšiřuje na celý Izrael: bližní je každý, koho si Hospodin vyvolil, kdo patří ke kmeni Abrahámovu a Jákobovu. Už to není jen blízký a milý příbuzný, ale každý Žid. Podruhé se bližní už ve Starém zákoně výslovně rozšiřuje o „příchozí“ (Lv 19,34), o ty, kdo se nenarodili v našem společenství, ale kdo se řídí Božím Zákonem. Bližní se nemusí jako bližní narodit, může se jím stát, když se k Izraeli připojí a bude stát na jeho straně.

Takže přepadený člověk z dnešního podobenství byl v tomto smyslu docela určitě „bližní“ toho kněze i levity, kteří mu nepomohli. Ale pokud by ho nechali umřít, jaký má smysl říkat, že jsou to „bližní“? Naproti tomu Samaritán pro mnoho Ježíšových současníků bližním nebyl. Samařané byli zvláštní etnická skupina, která žila mezi Galileou na severu a Judskem na jihu, zhruba v té krajině, které se dnes říká Palestinská autonomie nebo západní břeh Jordánu. Izraelcům byli Samařané velmi blízcí: mluvili stejným jazykem a řídili se podle stejného Zákona (Tóry), měli však odlišnou historii a svůj vlastní chrám na hoře Garizim. Když asyrský král kdysi dávno dobyl severní Izrael, odvlekl bohatší vrstvy obyvatelstva a místo nich usadil v Samařsku mezopotámské osadníky. Ti sice časem přijali izraelské náboženství, ovšem s drobnými odchylkami, takže pro přísné Ježíšovy současníky byl Samaritán horší než pohan.

Toho Pán Ježíš v dnešním podobenství využil a farizeovu otázku obrátil vzhůru nohama. Není to tak, že bychom měli pevně daný okruh „bližních“, které máme milovat, to jest starat se o ně, kdežto nouzi těch ostatních bychom mohli ignorovat. Bližním může být každý, kdo moji pomoc potřebuje, a stane se jím, když mu pomohu. Nic jiného není třeba a na ničem jiném nezáleží, protože všichni jsme přece „příbuzné“ děti Boží, „potomci Adama a Evy“.

Podobenství o Samařanovi je dva tisíce let staré a všichni je mají rádi. A přece jsme se ani dnes moc nepoučili. Na jedné velké americké univerzitě uspořádali psychologové zajímavý experiment. Skupinka studentů seděla v posluchárně, když jim vedoucí najednou vzrušeným hlasem nařídil, že se musí co nejrychleji odebrat do jiné budovy. Cestou museli běžet kolem člověka, který ležel na zemi a jen občas se pohnul. Přesto se jen malá část studentů zastavila a snažila se mu pomoci. Ostatní potom psychologovi vysvětlili, že měli velice naspěch a že o nešťastníka se v kampusu univerzity určitě postará někdo jiný. Na podobenství o Samařanovi, na spěchajícího kněze a levitu si nikdo z nich patrně nevzpomněl.

A přece je to jedna z těch nejkrásnějších a nejdůležitějších věcí, na nichž Pán Ježíš trval a trvá: bližní není jen můj soukmenovec, našinec nebo spoluobčan. Je to každý člověk, který potřebuje pomoc a kterého mám milovat jako sám sebe. Nikdo samozřejmě nedokáže pomoci všem, kdo mají nějakou nouzi, a Pán Ježíš přeci sám říká, že chudé budeme mít mezi sebou vždycky. Ale křesťan nemůže nikoho z této pomoci vylučovat předem. Nikoho nemůže jen tak odbýt s tím, že je to jen jeho problém a mě se nijak netýká.

Jan Sokol

2.7.2016