Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

32. neděle v mezidobí

Lukášovo evangelium 20,27-38

Jak pomalu přichází zima, také církevní rok se chýlí ke konci a v liturgii se mluví o smrti a vzkříšení. V tomto týdnu jsme slavili svátek všech věrných zemřelých čili „Dušiček“ a možná jste si také všimli, jak mnoho lidí ho v této sekularizované zemi slaví. Vedle Vánoc, kterých se drží obchodníci, je to v Česku asi ten nejmasovější svátek. Možná je to tím, že tak dobře odpovídá náladě začínající zimy a že je také hodně starý: pochází ještě z doby před příchodem křesťanství.

Na hrobech dodnes často čteme, že „zde odpočívá“ ten a ten. I tenhle nápis je prastarý a pochází z doby, kdy naši pohanští předkové skutečně věřili, že zemřelí tam v hrobě a v podsvětí nějak žijí. To si dnes nemyslíme, a když jdeme na hřbitov, nenosíme tam jídlo a pití, jak to dělali oni, ale zapalujeme na hrobech svíčky, znamení naděje.

Naděje je úžasná, obrovská věc, bez níž se žádný život neobejde. Nejenom lidé, ale i zvířata se už v této roční době těší, že časem přijde jaro, a stromy si už teď začínají chystat pupeny. Lidský život je ovšem mnohem bohatší a člověk stále žije z nějakých nadějí. Přichází na svět, rodí se s tím neuvěřitelným nadšením, které obdivujeme a milujeme u malých dětí, ale které jako kdyby v průběhu života trochu povadlo a vyprchalo. Člověk totiž – na rozdíl od zvířat – dobře ví, že jeho život jednou skončí, že ho nakonec čeká smrt. Může se jistě utěšovat tím, že smrt k životu neodlučitelně patří, že tvor, který se narodil, musí také zemřít. Možná si vzpomenete na pohádku o smrti kmotřičce, která ukazuje, jak by se bez smrti nedalo žít.

Takže člověk může pochopit smrt jako nezbytnost, a přece se jí bude docela přirozeně bát. A jak dospívá a stárne, mohl by si časem připadat jako odsouzenec k smrti, jako někdo, kdo už jen čeká na smrt. Ano, jsou hrdinové a mučedníci, kterým na něčem tolik záleželo, že kvůli tomu strach ze smrti překonali. Ale jsou také šílenci, třeba sebevražední atentátníci, schopní zabít sami sebe, jen když přitom zabijí i pár jiných lidí. Člověk se zkrátka o svůj život musí bát, musí smrt odkládat jak jen to jde, ale měl by také doufat, že je něco ještě cennějšího než tento pozemský a smrtelný život. Křesťanská víra mluví o „věčném životě“ a jeho znamením je kříž i každá svíčka na hřbitově.

Víru a naději ve vzkříšení vyznáváme při každé bohoslužbě, i když o možnosti vzkříšení lidé vždycky také pochybovali – a o tom je právě dnešní evangelium. Saduceové byli vlivná a zámožná vrstva židovské společnosti a několik jich přichází za Ježíšem s podivnou historkou, která má dokázat, že vzkříšení není možné. Dnešní matematik by řekl, že vzkříšení vyvracejí sporem: kdyby se něco takového stalo, nebude možné rozhodnout, komu ta seminásobná vdova má patřit. Takhle by dnes asi nikdo neuvažoval, ale i pro nás je vzkříšení těžko představitelné. Mrtvé tělo se rozpadne a rozloží a nemůže se vrátit do živého stavu. Než člověk zemřel, byl většinou všelijak nemocný a postižený, a o pokračování takového života by možná ani nestál. Kdyby všichni zemřelí oživli, nebylo by pro ně na Zemi místo, a tak dále.

Představa vzkříšení je zkrátka těžko pochopitelná a už svatému Pavlovi se Athéňané smáli, když o něm začal veřejně mluvit. A přece má křesťan dobré důvody, aby je nepovažoval za nesmysl, a Pán Ježíš je v dnešním evangeliu velice stručně vykládá. Vzkříšení je jistě předmětem víry a naděje a nedá se nijak dokázat, ale také ne logicky vyvrátit. První omyl těch, kdo vzkříšení pokládají za nemožné, spočívá v tom, že metaforu „života“ chápou doslovně, že si věčný život představují jako pokračování toho smrtelného života, který známe. Jako si saduceové v evangeliu představovali, že by se i vzkříšení mohli vdávat a ženit. I to je celkem přirozené, protože nic jiného neznáme a když Kristus mluví o věčném životě, chce tím jen říci, že ze všeho co známe se nejspíš podobá právě životu.

Dnes to máme ještě trochu těžší díky tomu, že ve vyznání víry se mluví o „vzkříšení těla“, což pro nás znamená život hmotný, fyziologický, s tkáněmi, s obživou, s narozením a smrtí. Jenže stará řečtina neměla slovo pro lidskou osobu a mohla mluvit jen o „tváři“ nebo o „těle“. Ani „tělo“, „hmota“ a „látka“ není ve starší filosofii to, co má hmotnost a váhu, nýbrž to, čím se jeden člověk nebo zajíc odlišuje od druhého, takzvaný princip individuace. Všechna vajíčka vypadají stejně a liší se jen tím, z čeho jsou – látkou nebo tělem. Vzkříšení těla tedy nemusí znamenat obnovení hmotného těla, ale jedinečné lidské osoby, nejakého „já“. Křesťanské vzkříšení neznamená oživení mrtvoly, ale není to ani žádné splynutí s vesmírem jako v buddhismu. Vzkříšený život je „život před tváří Boží“ a všichni svatí budou „patřit na Boha“, budou ho „chválit“, jak to stojí v Písmu. Budou to tedy oni, odlišné a jedinečné osoby.

Pán Ježíš říká, že vzkříšení se nebudou ženit ani vdávat, protože už nebudou umírat, nebudou žít v koloběhu narození a smrti. „Věčný život“ je tedy metafora, něco, co si neumíme představit. To rozhodující ale přichází až úplně nakonec: „Bůh přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ Bůh, který nás stvořil a postavil do zahrady světa, už kdysi na začátku oživil mrtvou hmotu a vědci dnes žasnou, jak brzy po vzniku Země se to stalo. Lidský život nám dal dokonce tak, že ho můžeme sami předávat dál svým dětem. Stvořil nás ke „svému obrazu“ a dal nám lidské schopnosti. Díky tomu také předem víme, že nás čeká smrt – a přece náš život neztrácí cenu tím, že jednou zemřeme. Naopak „kdo ztratí svůj život pro mě, ten ho nalezne“.

Uvěřit ve vzkříšení není snadné a dnes je to možná ještě obtížnější. Ale není to nemožné, jak dokládá vzkříšení Kristovo a víra celé jeho církve. Prosme za ni pro sebe i pro celý svět, který by ji tolik potřeboval a kterému naděje tak zoufale chybí.

Jan Sokol

6. 11. 2016