Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

25. neděle v mezidobí

Evangelium podle Matouše 20, 1-16

Podobenství o dělnících na vinici patří k těm, na kterých není moc co vykládat: je zřejmé a jasné, aspoň na první pohled. A přece je v něm něco, co člověka zaráží: není to jednání hospodáře nespravedlivé? Než se k tomu dostaneme, začnu poznámkou o dělnících, kteří se najímali na den – naši předkové jim říkali nádeníci. Byli to lidé, kteří neměli vlastní hospodářství a nebyli ani v trvalé službě. Žili ze dne na den, ráno šli na trh a čekali, zda je někdo najme. Za denár na den mohl muž jakž takž uživit rodinu, ale když ho nikdo nenajal, zůstali všichni nejspíš o hladu. Když Pán Ježíš mluví o „chudých“, myslí tím právě takové lidi, kteří nevědí, z čeho budou žít zítra. To je něco, co si našinec neumí ani představit, a přece tak i dnes žijí miliony lidí v chudých částech světa, ve slumech velkoměst a ovšem i na venkově.

Podobenství vypráví něco, co Ježíšovi posluchači dobře znali, a přece je v něm, jak jsem už naznačil, něco zvláštního až paradoxního. I dnešnímu posluchači se může zdát zřejmě nespravedlivé to, že všichni dostanou stejně, ať pracovali od rána do večera, anebo jen hodinku navečer, když už není takové horko. To přece není spravedlivé. Jenže v podobenství to Ježíš ještě zdůrazní tím, že správce bude vyplácet nejdřív ty poslední. To, že dostanou všichni stejně, může pán vinice ještě obhajovat tím, že v ničem neporušil své slovo. Ti první dostali, co s nimi dohodl, a ti další, co uznal za vhodné. Ale že s výplatou začal od konce, to se nedá ničím obhájit.

V logice vyprávění to má svůj smysl: kdyby výplata začala těmi prvními a ti odešli s domluveným denárem, neměli by příležitost porovnávat a cítit se vlastně poškození. A o to v podobenství vlastně jde: připomenout, že ve vztahu k Bohu jsme jako ti pozdější nádeníci, kteří s ním nemají žádnou smlouvu, a tedy ani nárok na určitou odměnu. Takhle si první křesťané a po nich i celá církev dnešní podobenství vykládali: ti první nádeníci jsou židé, kteří měli s Hospodinem smlouvu a po staletí se snažili podle ní žít, kdežto ti pozdější představují křesťany. Přišli k Hospodinu později a ať je Bůh odmění jakkoli, nemají si na co stěžovat. Možná, že v prvotních církvích vznikaly i nějaké takové spory, podobně jako o povinnou obřízku. Nemají to ti křesťané z pohanství až příliš snadné?

O tom ovšem mnoho nevíme a v době, kdy Pán Ježíš kázal, by tomu jeho židovští posluchači asi nerozuměli. Proto se mi zdá, že podobenství má širší význam a netýká se jen poměru mezi křesťany ze židovství a z pohanství. Připomíná Ježíšovým posluchačům i pozdějším křesťanům, že vůči Bohu nemohou vznášet žádné nároky a že on k nim nemá žádnou smluvní povinnost. Na nic z toho, čím nás denně obdarovává – na život, zdraví, děti, lásku nebo štěstí nemáme nikdo žádný nárok. Nároky můžeme mít vůči svým lidským partnerům, vůči zaměstnavatelům, vůči úřadům a státům, kde se můžeme dovolávat spravedlnosti. Kdybychom však začali uvažovat o tom, že nás Bůh ve srovnání s jinými nějak zkrátil či poškodil, není to podle dnešního evangelia nic jiného, než holá závist, jeden z nejohavnějších lidských citů.

A ještě v jedné věci se mi zdá být dnešní podobenství zvlášť aktuální. Mnoho lidí se rozešlo a rozchází s křesťanstvím proto, že mají pocit jakéhosi zklamání. Ostatně i mnozí z nás jistě znají ten pocit jakési marnosti a zbytečnosti: i když chodíme do kostela, náš život se tím moc nezměnil. Máme svá malá i velká trápení úplně stejně jako lidé kolem, kteří o křesťanství nic nevědí a ani se o ně nestarají. Takovými pocity marnosti a „ztráty smyslu“, jak se tomu dnes nejčastěji říká, trpí dnes opravdu hodně citlivých lidí, kterým nestačí vcelku pohodlný život.

V dnešním podobenství jsou to ti úplně poslední, kteří na tržišti jen tak postávají od rána až skoro do večera. Mají možná hlad, ale hlavně se jim může zdát, že celý ten den tu stáli zbytečně, že ho promarnili. Když se jich Pán zeptá, proč tam tak stojí a zahálejí, odpovědí, že je nikdo nenajal. Možná, že jsme na tom docela podobně: mívámě pocit ztraceného času, života beze smyslu, protože nás také nikdo nenajal. Ale dnešní evangelium na to nabízí nečekanou odpověď: „Jděte i vy na mou vinici.“ Tam je zřejmě pro každého práce dost. Stačí se dobře podívat kolem sebe, kam nás Pán zve a kam nás posílá, kde je pro nás práce, která dává smysl. Měli bychom ho dnes prosit, aby nás nenechal jen tak postávat a čekat, aby nám ukázal, kde je na jeho vinici práce právě pro nás.

24. 9. 2017

Jan Sokol