Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

2. neděle adventní, cyklus B

Markovo evangelium 1, 1-8

Před týdnem, minulou neděli, jsme začali nový církevní rok, což je rok Markova evangelia. Už to je víc než padesát let, co Druhý vatikánský koncil zavedl nový rozvrh nedělních biblických čtení. Starší z vás si asi pamatují dobu, kdy se čtení a evangelia opakovala každým rokem stejně, jak se to zavedlo už ve středověku a jak to závazně stanovil před skoro pěti stoletími Tridentský koncil. Tato stará tradice byla tak silná a pevná, že se podle nedělních evangelií jmenovaly jednotlivé neděle v roce a označení jako „neděle dobrého pastýře“ se dodnes užívají v luterských a anglikánských církvích. Každá neděle v církevním roce tak měla nejen svůj jedinečný název, ale také obsah, a snad bychom mohli říct i svoji zvláštní náladu.

Nevýhoda jediného cyklu čtení byla ovšem zřejmá: do nedělní liturgie se dostalo jen málo úryvků Písma, přesněji řečeno dvaapadesát čtení a dvaapadesát evangelií, a běžný nedělní návštěvník bohoslužeb jich v kostele víc nikdy neslyšel. Proto se ve velké liturgické reformě, kterou zavedl Druhý vatikánský koncil, nedělní čtení opakují každé tři roky a v každé liturgii máme ještě o jedno čtení víc. Skoro v každé mši se tak čte i nejméně jeden úryvek ze Starého zákona. Zvláštní význam evangelií se zdůraznil tím, že v prvním ze tří cyklů se čtou evangelia podle Matouše, ve druhém hlavně podle Marka a Jana a ve třetím podle Lukáše. Tím jednak počet biblických úryvků, které člověk v nedělní bohoslužbě uslyší, několikanásobně vzrostl, zároveň ale také zřetelněji vystoupil jedinečný charakter každého ze čtyř evangelií.

Místo jednoho cyklu čtení a evangelií máme tedy cykly tři, které se označují jako cyklus A čili Matoušův, cyklus B čili Markův a cyklus C, v němž se čte převážně z evagelia Lukášova. Janovo evangelium je zastoupeno ve všech třech. Minulou neděli jsme tak vstoupili do roku Markových evangelijních čtení. Asi si vzpomenete, že to bylo úryvkem z jedenácté kapitoly, v němž Pán Ježíš křesťany napomíná, aby bděli a zůstali vzhůru. A bdít tu neznamená jen, aby člověk neusínal při mši, ale aby byl v celém životě stále pozorný a dobře si všímal, co se děje kolem něho.

Úryvkem, který jsme právě slyšeli, celé Markovo evangelium začíná. Začíná postavou Kristova předchůdce, Jana Křtitele, který byl pro první církev tak důležitý, že se více nebo méně obšírně zmiňuje ve všech čtyřech evangeliích. Ve všech vystupuje jako kazatel a prorok, kterého Ježíš velmi oceňuje a staví hodně vysoko. Ve všech se v této souvislosti cituje prorok Izajáš, kterému i v Ježíšově kázání patří přední místo. Malachijášovo slovo o poslu, kterého posílá Hospodin, aby mu připravil cestu, a v dalších verších přímo „posla smlouvy, po kterém toužíte“, se u všech evangelistů jednoznačně vztahuje právě na Jana, který tak představuje důležité spojení, most mezi Starým a Novým zákonem. A u všech evangelistů si lze přečíst, jak se Ježíš dal od Jana pokřtít.

Úryvek, který jsme četli, začíná Malachijášovým proroctvím, na něž bezprostředně navazuje Izajáš o „hlasu na poušti“. Obojího se ujímá Jan Křtitel, který káže „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“, a celé Judsko i Jeruzalém za ním přicházejí. Tady je ovšem háček: jsme ještě v epoše Starého zákona, kde pokání čili doslova „změna smýšlení“, řecká metanoia, může člověka zbavit hříchů, k novému životu s Kristem ale sama o sobě nestačí. Jan sice žije jako Boží muž na poušti a v očích svých kajícníků má obrovskou autoritu, sám ale cítí potřebu odkázat na toho „silnějšího“, který už přichází po něm. Janův křest je jenom křest vodou, snad něco jako omytí a očištění, které je důležitou přípravou, k novému životu ale ještě nestačí. K tomu je třeba být „pokřtěn ohněm“, což tu ale neznamená „křest ohněm“, nějakou těžkou a kritickou životní zkoušku, jak bychom tomu nejspíš rozuměli my, nýbrž naopak jakési zažehnutí nebo rozsvícení nového života v Boží lásce, které přichází teprve se vzkříšeným Ježíšem jako Kristem.

Křtem se člověk stává členem Kristovy církve a jejím prostřednictvím se podílí na životě samého Boha. Přijímá jeho milost i jeho zákon, může mít přístup k ostatním svátostem církve, a protože byl pokřtěn s Kristem a v Kristu, má s ním i naději na věčný život.

10. 12. 2017

Jan Sokol