Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

4. neděle v mezidobí, cyklus B

Evangelium podle Marka 1, 21-28

Dnešní periokopa patří mezi ty obtížné, kterým bychom se možná raději vyhnuli, a to přinejmenším z dvojího důvodu. Předně si nevíme moc rady s „posedlostí“ a „nečistým duchem“ a za druhé si Pána Ježíše většinou nepředstavujeme jako někoho, kdo má moc, kdo vládne mocí. A dnešní evangelní čtení neobsahuje nic jiného: kromě prostého konstatování, že Ježíš v sobotu učil v synagoze v Kafarnau, slyšíme jen o tom, jak svým slovem zbavil posedlého člověka jeho posedlosti.

S různými „posedlostmi“ se sice občas setkáváme, ale myslíme tím spíš nějakou umanutost, tvrdohlavé trvání si na nějaké hlouposti, a s nečistým duchem bychom je určitě nespojovali. Kdyby se někdo choval, jako ten posedlý v evangeliu, pokládali bychom to samozřejmě za nějakou poruchu, kterou je třeba léčit, a toho člověka bychom hleděli dopravit na psychiatrii. Tak někteří dnes vysvětlují chování posledlého jako padoucnici, epileptický záchvat, a epilepsii dovedeme léčit.

Také se zlem, s potřebou škodit i se zvráceným potěšením z lidské bolesti a utrpení se dnes setkáváme, možná stejně jako v době Ježíšově. Jenže za dlouhá staletí psychologie a medicíny toho i o lidském jednání a chování víme daleko víc, než lidé věděli tenkrát. Proto jsme také zvyklí trvat na nějakém přirozeném vysvětlení, které umožňje něco s tím dělat: podávat léky nebo pomáhat odborným slovem psychoterapeuta. Občas sice slýcháme o lidech, kteří se i dnes snaží vyhánět nečisté duchy, jenže to dělají ve společnosti, která to pokládá za směšnou pověru. Tím se jejich pokusy zásadně liší od toho, o čem jsme právě četli.

Tak jako společnost Ježíšovy doby samozřejmě viděla kolem sebe samé duchy, naše společnost je naopak většinou popírá. Na to má i křesťan asi právo, jen by si neměl namlouvat, že je to vědecky dokázáno. Dokázat, že něco není, je totiž daleko obtížnější, než dokázat, že něco je. Studentům říkám jednoduchý příklad. Kdybyste měli doma králíka s červenou srstí, dokázali byste to snadno: stačilo by ho prostě ukázat. Kdybyste ale chtěli dokázat, že žádný takový neexistuje, museli byste prošmejdit celý svět a ještě by tu zůstala určitá pochybnost, jestli jste ho někde nepřehlédli. Také se snažím všechno zlo, které kolem sebe vidím, chápat jako lidské zlo a nehledám v něm žádné nečisté duchy, musím ovšem vědět, že ani toto stanovisko není zaručeně vědecky prokázané.

Vraťme se ale k dnešnímu čtení. Začíná tím, že Ježíš šel hned v sobotu ráno do synagogy v Kafarnau učit. Z toho můžeme usuzovat, že ho tam aspoň někteří znali a možná dokonce výslovně pozvali. Aby neznámý cizí člověk mohl učit v synagoze, to nebylo ani tenkrát obvyklé. O obsahu Ježíšova kázání se tam nic neříká. Můžeme ale předpokládat, že to bylo něco podobného, co podle Lukášova evangelia kázal v Nazaretě: že přináší chudým radostnou zvěst o Božím království, které právě teď přichází (L 4,18). Není tedy divu, že jeho posluchači nad tím žasli, protože jeho slovo nebyl jen nějaký výklad a příspěvek do diskuse, jako to dělali zákoníci a po nich i všichni kazatelé, ale oznamovalo jim, že svět se právě mění. Že Ježíš sám svou osobou uskutečňuje to, co kdysi Hospodin v proroctví Izajášově slíbil.

Proti tomu se chce postavit nečistý duch a ústy posedlého člověka mu skočí do řeči. Ježíš ho ovšem pouhým slovem zkrotí a vyžene a zřejmě pokračuje dál ve svém kázání. Ježíšův zákrok, který jeho posluchače přesvědčil, nám možná nepřipadá tak působivý, jako připadal jim. Není divu: je to už dva tisíce let a za tu dobu jsme se změnili, a možná právě díky víře v Krista jsme trochu jiní lidé. Měli bychom si ale připomenout, že Ježíšův zákrok rozhodně nebyl samoúčelný. Nebyl to jen nějaký silácký kousek, ale Ježíš v něm projevil svoji moc jen jaksi mimochodem, protože chtěl a potřeboval kázat a ostatně chtěl také pomoci posedlému člověku. Jeho moc se neprojevila jako hromy a blesky, ale stačilo mu jen slovo, řeč: „Umlkni a vyjdi z něho!“

Svým mocným slovem Bůh stvořil svět a není tedy nic, co by nedokázal, ale pokud je to jen trochu možné, chce to udělat prostřednictvím lidí a s jejich souhlasem. Nechce nás lámat a ohýbat svou mocí a přímo zasahuje jen tehdy, když by mu nějaká posedlost bránila sdělit nám, co musíme slyšet. Z nepochopení téhle úplně základní věci, že Bůh nás chce získat slovem, ne přemoci silou, začali před časem někteří teologové mluvit o „bezmocném Bohu“. Chtěli si tím nějak vysvětlit, proč Bůh nezasáhl za války a holokaustu, kdy se k němu modlily tisíce zbožných židů i křesťanů.

Zdá se mi, že to je chybná úvaha. Bůh jistě zasahoval a pomáhal, kde to šlo, chtěl nám ale zároveň ukázat, že lidské záležitosti dostáváme víc a víc do vlastních rukou. Že se nemůžeme spoléhat na to, že naše lidské zlo bude uklízet za nás, ale že s lidským zlem si musíme hledět poradit, s Jeho nenápadnou podporou, ale jako svobodné a tedy i odpovědné bytosti. Pokud tedy nezasáhl jako nějaká pohádková bytost a pokud do běhu lidské historie zasahuje jen v úplně krajním případě, není to proto, že by nemohl, ale že si tolik váží člověka, kterého stvořil jako samostatnou a svobodnou bytost. Dokonce „aby byl jeho obrazem“ a „podle jeho podoby“, jak říká kniha Genesis.

„Nečistý duch“ je tedy něco cizího, nepatřičného, co k člověku nepatří, a proto s ním Ježíš nezavede žádnou diskusi, ale rovnou ho vyžene. I s něčím takovým jste se možná už někdy setkali: s velkou, nehoráznou lží, s níž nejsme schopni diskutovat, ale které bychom měli sebrat slovo, nenechat ji mluvit. Jen musíme vědět, že odlišit takové nelidské a nečisté zlo od lidských pochybností a omylů vůbec není snadné. A dnes bychom se možná měli pomodlit, aby nám Duch svatý v tomto rozlišování pomáhal. Budeme to ještě mnohokrát potřebovat.

28. 1. 2018

Jan Sokol