Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

13. neděle v mezidobí, cyklus B

Markovo evangelium 5, 21-45

Dnešní evangelium je obtížné už proto, že je napsáno tak, že si člověk ani nevšimne, že je skoro dva tisíce let staré, a stejně staré jsou i představy, s nimiž pracuje. Ne že by se za tu dobu změnilo Boží slovo, ale mění se naše představy, kterými  se mu snažíme rozumět. Za druhé líčí zázrak vzkříšení zemřelého a na to můžeme dnes mít jiný názor než tenkrát. V evangeliích je takových případů několik, vždycky se ale předpokládá, že ten vzkříšený člověk po čase stejně zemře – tak jako dívka z dnešního čtení, jako Lazar z Betánie nebo mládenec z Naim. Nejsou tedy předmětem naší víry a naděje, nýbrž jsou to jakási podobenství toho jediného zmrtvýchvstání Krista, který „přemohl smrt“ a už nikdy nezemře. K tomu se ve vyznání víry hlásíme, i když si to ovšem neumíme představit.

Díky vědě víme dnes o hmotné stránce života mnohem víc, než věděli naši předkové. Dovedeme například pochopit, proč člověk nemůže žít na věky a proč musí umřít. Jeho orgány a tkáně se totiž všelijak opotřebují a fungují čím dál hůř. Kdyby neumřel, byl by svět čím dál víc plný sešlých starců a stařenek, o které by se neměl kdo postarat. Jen díky tomu, že se každý živočich rodí a umírá, mohou být v každé generaci organismy nové a čerstvé jako na počátku. Mravenci žijí jen pár měsíců, ale i dnes se líhnou stejně mladí jako před miliony let. Mohou se ovšem z generace na generaci pomalu vyvíjet, podobně jako se vyvíjejí lidské společnosti. Takže každá smrt blízkého člověka může sice být pro nás tragédií, máme ale dobré důvody chápat, že by náš život, tak jak ho známe, bez smrti nebyl možný. Toho si ostatně všimli i naši předkové a vyprávěli dětem pohádku o smrti kmotřičce, o tom, jak je smrt potřebná.

Jenže kdyby se člověk se svou smrtelností jenom smířil, žil by trochu jako odsouzenec na smrt, který jen čeká, kdy to přijde. Takové lidí asi také znáte, a proto kolem nás ubývá naděje a přibývá strachu i lidí, kteří si chtějí ještě co nejvíc užít. Ano, člověk může mít rodinu a děti jsou jakési pokračování jeho života, naděje, která smrtí nekončí. Jenže co si mají počít lidé, kteří děti neměli, kterým zemřely nebo se odcizily? Těm mohou být příkladem kněží a řeholníci, kteří se celibátem vzdávají této přirozené naděje v dětech a spoléhají jen na vzkříšení v Kristu.

Tady ale na člověka číhá jiné, opačné nebezpečí: mohl by si namluvit, že smrt není vůbec nic a že může z tohoto života rovnou přejít do toho druhého. O tom životě po smrti, pravda, nevíme skoro nic. Z dosavadního výkladu plyne jen to, že bude muset být úplně jiný – už jen proto, aby nestárnul a mohl trvat, pokračovat bez konce. Tomu odpovídá prastará představa nesmrtelné duše, jenže jak se tím – aspoň v myšlenkách – znehodnotila smrt, ztratil na ceně také život. Jako kdyby tento náš život a svět neměl žádnou cenu, nebyl dobré a požehnané Boží stvoření a jako kdyby to jediné, na čem záleží, smrtí teprve začínalo. Do extrému to dovedli středověcí bogomilové, kteří prý své věřící nejraději hned po křtu zabili, aby přišli před Boží soud s úplně čistým svědomím. Podobně jsou na tom muslimští fanatici, kteří pevně věří, že pokud zahynou v boji, přijdou rovnou do nebe.

Člověk tedy nemůže svoji smrt bagatelizovat a musí ji brát vážně, ale zase ne příliš vážně, jako kdyby znamenala úplný konec všeho. Už jsem řekl, že člověk může jaksi pokračovat ve svých dětech, a to nejenom biologických, ale od nejstarších dob také adoptovaných. Může se o jakési pokračování života pokusit tím, že se něčemu – jak říkáme – věnuje, něčemu, co ho přežije.

Tohle lidé věděli odedávna, stavěli svým zemřelým kamenné náhrobky a pomníky a navštěvovali jejich hroby. Teprve v Bibli se ale tu a tam objevuje myšlenka, že by se člověk na nějaký jiný život mohl dokonce těšit, a Pán Ježíš tuhle naději silně rozvinul. A tak se křesťané po staletí sice ze všech sil snažili smrt odložit, ale když přišla, připomínali si také vzkříšení a naději na jiný život. Teprve naše skeptická doba tohle všechno zpochybnila a odmítla a se smrtí si pak ovšem neví rady. Letos na jaře mě odvezli do nemocnice a položili vedle starého pána, který skoro nemluvil. Druhý den ráno byla jeho postel prázdná. Když jsem se zeptal sestry, jestli umřel, docela přísně mě poučila, že o tom se v nemocnici nemluví. Takže ten zemřelý jako kdyby vůbec nebyl?

Než se dostaneme ke křesťanské naději, měli bychom znovu připomenout, že to může být jen naděje na nějaký úplně jiný život, o kterém ovšem nemůžeme ani nic vědět, protože s ním nemáme žádnou zkušenost. I v evangeliích se vzkříšení připomíná jen v zázracích návratu do tohoto života, jako v dnešním čtení. Ten druhý a jiný život, který je naší nadějí, se z téhož důvodu ovšem nedá nějak „dokázat“, a přece máme dobré důvody v něj doufat. Nejenom proto, že ho Kristus výslovně slibuje a že v něj po staletí doufali naši předkové. Jejich tušení, že se Bůh o člověka mimořádně stará, docela nečekaným způsobem podepřela současná věda. Nejenže nám Stvořitel svěřil tu krásnou zahradu světa, kde člověk najde všechno, co k životu potřebuje. Teprve v nedávné době se učíme žasnout nad složitostí světa, která je navíc neuvěřitelně přesně přizpůsobena potřebám života a člověka. Kdyby některé fyzikální konstanty byly jen o setiny procent větší nebo menší, život by nebyl možný. Kdyby byla Země jen o pár set tisíc kilometrů dál nebo blíž ke Slunci, kdyby Slunce bylo jen o málo větší nebo menší, teplejší nebo chladnější, vůbec bychom tu nebyli.

Člověk se patrně vyvíjel po dlouhé miliony let, ale od svého Stvořitele dostal rozum a svobodu, aby toužil po lepším, spravedlivějším světě. A že by ten, který pro nás všechno tak dokonale připravil a připravuje, který chce „setřít každou slzu“, nás nechal toužit a doufat jen do prázdna? To by teprve byla představa skutečně absurdního, nesmyslného světa, v příkrém protikladu k celé naší zkušenosti dětí Božích. To jistě není žádný důkaz „věčného života“, ale jen připomenutí, že křesťanská víra a naděje jsou sice „božské ctnosti“, které však rozhodně nestojí na vodě.

Jan Sokol

1.7. 2018