Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

2. neděle adventn, cyklus C

Lukášovo evangelium 3, 1-6

Začátek dnešního evangelia je v rámci celé Bible docela zvláštní, ne-li rovnou jedinečný text. I při docela zběžném čtení musí člověka překvapit ta snaha o historickou přesnost, s níž se Lukášovo evangelium snaží zasadit Ježíšovo působení do rámce světových dějin. Už tím se křesťanství liší od různých esoterních nauk a mlhavých poselství, takových moudrostí, které „platí vždycky, ale nestaly se nikdy“, jak rádi říkají religionisté. Život i poselství Ježíše Krista je jistě jedno velké tajemství, ale je jedinečné také tím, že se dá říci, kdy a kde se stalo, že je pevně zasazeno do světské historie. Jak toho dosáhlo?

Dnes nám připadá úplně samozřejmé, že když chceme nějakou událost – ať už více nebo méně významnou – zařadit do dějin, stačí k ní přiřadit číslo, letopočet a je hotovo. Karel IV. umřel 1378, Československo vzniklo 1918 a naše Mařenka se narodila 1962. To je ovšem možné teprve na základě staleté židovské a křesťanské snahy vyložit celý běh světa jako jedno souvislé jednání Boží s námi a s našimi předky. Ti ostatně, kdykoli psali letopočet, svědomitě dodávali, že se něco stalo “léta Páně“. Jenže obecný, všem společný letopočet Anno Domini se prosadil v Evropě až před nějakými tisíci lety a po celém světě až docela nedávno. Dnes si málokdo uvědomuje, že i tohle je velký kulturní výkon evropské a křesťanské civilizace.

Na textu, který jsme právě slyšeli, je hezky vidět, jak to předtím, třeba ve starověku, bylo obtížné. Když se lidé naučili jednoduše a společně organizovat svůj čas, začali počítáním dnů a měsíců, které každý vidí na obloze. Velmi brzy museli přijít také na to, že se počasí i příroda pravidelně mění, že se zima a léto střídají a opakují. Každý si mohl počítat svoje „léta“, jenže někdo se narodil před pěti lety a někdo už před válkou. Jak to porovnat a dát dohromady?

Když ve starověku vznikly první říše, chlubili se jejich panovníci tím, kolik let už na trůnu vydrželi, a tak začali jejich poddaní počítat roky podle panovníka, případně označovat podle těch, kdo v daném roce zastávali nejvyšší úřady. Právě tak to dělá Lukášovo evangelium: Ježíš se  setkal s Janem Křtitelem, když byl Tiberius císařem už patnáctý rok. To je údaj společný pro celou Římskou říši, kdežto v různých částech její provincie Palestiny vládli ti a ti. V čele omezené židovské samosprávy byl velekněz Kaifáš, který ovšem – jak dnes víme – na slovo poslouchal svého předchůdce a tchána Annáše. Všechny údaje evangelia spolu souhlasí a pokud uznáme, že světu od svého narození vládne Pán Ježíš, můžeme říci, že jeho veřejné působení začalo “léta Páně 29“.

Datum Ježíšova narození přesně určit neumíme, protože údaje evangelia spolu nesouhlasí. „Rok 1“ křesťanského letopočtu vypočetl učený římský mnich Dionysius až roku 525 a patrně se o čtyři až sedm let zmýlil. Naproti tomu je začátek Kristova veřejného působení určen přesně. Proč je tak důležitý? Ve starověku byl významný proto, že se i letopočet panovníka počítal až od nastoupení na trůn, kdy se teprve stal veřejnou osobou.

Pro evangelia i pro nás je důležitý proto, že křesťanské kázání vždycky trvalo na tom, že Ježíš z Nazaretu je historická osoba a jeho působení bylo, je a musí být přístupné pro každého čili veřejné. Jak říká prorok Izajáš v dnešním evangeliu, „každý člověk uvidí spasení Boží“. A to je, pokud se nemýlím, také praktická výzva pro nás, stejně jako byla před dvěma tisíci lety: připravovat všechny lidi na „spasení Boží“, které evangelium slibuje jako něco, co všichni uvidíme. Naším úkolem je prosit „přijď království tvé“ a ovšem také učit se dívat a vidět.

Jan Sokol

9. 12. 2018