Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

Slavnost Matky Boží Panny Marie

Lukášovo evangelium 2,16-21

Dnešní den je pro křesťany oktáv, osmý den po Narození Páně a slavnost Panny Marie, ale i my slavíme začátek občanského roku. Rád bych tedy začal pár slovy o tom, jak se první leden asi stal začátkem roku a co si pod tím naši dávní předkové představovali, než se dostanu k Panně Marii.

Když se lidé vyspí po včerejší oslavě, musí si zvykat na nový letopočet, někdo má pocit, že je o rok starší, a někdo si dělá dobrá předsevzetí, co by v tom nadcházejícím roce chtěl třeba dokázat. Proč rok začíná zrovna dnes a co to vůbec je? Že je to 365 dní víme ze školy, ale nikdo z nás je nepočítá. Spoléháme, že to za nás spočítají jiní a dozvíme se to ve zprávách nebo v kalendáři. Na rozdíl od dne, který je zřetelně ohraničen nocí, je průběh roku sice patrný na změnách počasí, ale kde má nějaký začátek a konec?

Když se lidské společnosti začaly pevněji organizovat a slavit společné svátky, vznikla patrně dvojí představa „nového roku“: pastevecké společnosti ho slavily na jaře, když se rodila mláďata a obětovaly prvotiny, kdežto zemědělci ho slavili na podzim, po žních a dožínkách. Obojí zanechalo stopu ve Starém zákoně a osvícenci to Židům vytýkali jako nedůslednost. Přehlédli ovšem tu zajímavější skutečnost, že ať už na jaře nebo  na podzim, obojí to byla slavnost děkovná, kdy si všichni připomněli, že žijí z Božích darů.

Jak v mírném pásmu převládlo zemědělství, prosadil se spíš ten podzimní termín, kterým se dodnes řídí školy. Po sklizni se také odváděly daně a ve starém Římě si bohatší lidé patrně prosadili odklad do konce prosince. Dnes platíme daně koncem března a můžeme si je odložit až do července. Jako lidé jsme zřejmě pořád stejní a platit se nám nechce.

Konec prosince se ale stal koncem roku ještě z jiného důvodu. Možná jste si také všimli, že prosinec, dvanáctý měsíc, se v mnoha jazycích jmenuje kupodivu december, desátý. Je to nejspíš proto, že staré evropské kalendáře úplně ignorovaly zimní měsíce, a náš dnešní leden i únor se pokládaly za dobu zimního spánku. Desátý měsíc čili prosinec znamenal tedy konec roku, kdy se i lidé ukládali ke spánku a jako Karafiátovi Broučci „ucpali okna mechem a spali a spali“.

Když se zmohli na lepší obydlí, slavili svátek slunovratu a těšili se, že se už blíží jaro. 17. prosince se v Římě slavily Saturnálie, slavnost s divokým nočním průvodem, který se senát marně snažil zakázat. Byl to totiž začátek jakéhosi karnevalu, kdy společenské mravy přestaly platit a všechno bylo vzhůru nohama: mladí poroučeli starým a ženy mužům. Jak to zpívali Voskovec s Werichem, „šíny jedou po mašině a koště s děvečkou mete“. Stopy téhle „inverze“ se dodnes někde zachovaly, už jen jako nesmyslné „pověry“.

Za dávných časů to ovšem mělo hluboký smysl. Lidé cítili, že za rok nejen zestárli, ale že se také různě rozhádali, poskvrnili a zašpinili. Jako příroda na podzim uschne a stromy se zbaví listí, aby se zjara mohly zazelenat novým, tak se staré společnosti koncem roku očišťovaly tím, že na pár dní zrušily všechna pravidla a obyčeje. Do nového roku se tak zbavily staré zátěže a mohly začít budovat společenský život úplně od začátku. K Novému roku tak odjakživa patří nejenom úklid, ale také dobrá předsevzetí.

Katolická liturgie po koncilu spojila Nový rok s Pannou Marií a každý rok si ji bere jako dobré předsevzetí. To má svůj dobrý důvod. Před týdnem jsme slavili betlémské dítě, vtěleného Boha, a dnes si připomínáme jeho matku. Tu, od níž náš Pán dostal lidské tělo, a nejen to. Marie Ježíška také odkojila a spolu se svatým Josefem ho také vychovala a prožila s ním v jedné domácnosti nějakých třicet let.

O téhle dlouhé době od Ježíšova narození do křtu v Jordánu nevíme skoro nic. Ti tři zřejmě žili tiše a nenápadně a kromě návštěvy v chrámu, když bylo Ježíšovi dvanáct, se s nimi nestalo nic zvláštního. Jen svatý Lukáš v dnešním evangeliu poznamenává, že to Panna Maria „uchovávala v srdci“ a že o tom „rozvažovala“. Podle staré tradice tím také naznačuje, že své velice stručné zprávy o Ježíšově soukromém životě, o jeho dětství a mládí, měl právě z jejího vyprávění.

Ježíš s Pannou Marií asi nevedl dlouhé řeči a jen na třech nebo čtyřech místech se evangelia zmiňují o tom, jak jí řekl několik slov. O pouti do Jeruzaléma už jsem se zmínil a svatý Matouš i Lukáš ještě zmiňují, jak Ježíš nečekaně stroze odbyl „matku i bratry“ (Mt 12,48), podobně jako při svatbě v Káně podle Janova evangelia (J 2,4). Z Janova evangelia ovšem známe i poslední dvě Ježíšovy věty před smrtí na kříži, když svěřuje učedníka Jana své matce a matku Janovi (J 19,26n). Církev je od nepaměti vztahovala na všechny křesťany a dnes nás tedy Kristus opět svěřuje Marii, své matce: „Hle, tvá matka“. Do nového roku přeji vám i sobě, abychom si tohle předsevzetí dokázali vzít k srdci.

1. 1. 2019

Jan Sokol