Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

2. neděle postní

Lukášovo evangelium 9,28b-36

První věc, která člověka při dnešním evangeliu napadne, je jakási samozřejmá skepse: apoštolové zkrátka usnuli a něco se jim zdálo. Jako sen to odbudeme tím spíš, že samo evangelium o spánku mluví, což v prostředí prvního století není tak docela samozřejmé. Z literatury prvních století víme, že to byla doba přímo posedlá hledáním hmatatelných stop a nápadných projevů božství, stručně řečeno zázraků v silném slova smyslu. Tehdejší pohanští autoři pečlivě sbírali a barvitě líčili nepochopitelné události, které chápali jako přímé zásahy bohů a démonů do obvyklého běhu událostí, patrně proto, že o ně chtěli opřít své naděje.

Tato v našich očích až pověrčivá nálada té doby ovšem místy prosákla i do spisů křesťanských, počínaje samotnou Biblí. Zajímavé ale je, jak se tomu Písmo brání. Možná si vzpomenete na příhodu s kouzelníkem Šimonem z knihy Skutků (Sk 8,18), který chtěl od apoštolů jejich kouzelnou moc koupit. Pokud jste četli některý z křesťanských apokryfů, jistě vás překvapilo, jak jsou plné podivných zázračných kousků beze smyslu. V jednom z nich se líčí, jak si malý Ježíšek hrál s dětmi a dělali si z bláta ptáčky. Nakonec ale Ježíšek zatleskal a jeho ptáčci oživli a odletěli. Shodou okolností se právě tato příhoda dostala i do Koránu.

Také sen se ve starších dobách bral daleko vážněji než dnes. V Novém zákoně může být sen znamením od Boha, které zachránilo malého Ježíška před Herodem (Mt 2,12nn) a v 11. kapitole Skutků poučilo Petra, že se nemusí řídit starozákonními předpisy o nečistých zvířatech. Naopak pověrečné přesvědčení, že hvězdná obloha ovlivňuje naše osudy, církev vždycky odmítala a oživilo se až počátkem novověku. Ještě před sto lety lidé sázeli do Lotynky podle snářů a pestrobarevné časopisy mívají i dnes rubriku s horoskopy. Před sto padesáti lety se o sny začali zajímat psychologové, kteří v nich ale nahledají osud, nýbrž skrytou osobnost pacienta.

V evangeliu jsme četli o vidění tří vybraných apoštolů, kteří při něm sice usnuli, ale vidění andělů a proroků pokračovalo, i když se probudili, a skončilo až Božím hlasem z oblaku. „Oblak“ jako místo, odkud Hospodin mluví a jedná, se často připomíná ve Starém zákoně, hlavně v knihách Exodus, Numeri a u proroků. Jedním slovem vyjadřuje, že Hospodin mluví shůry a že ho není vidět, stejně jako v dnešním evangeliu.

Tři apoštolové jsou svědci, jak to Starý zákon vyžaduje pro věrohodné svědectví. Jsou to ti, které si Ježíš vybral jako první a které právě zde na hoře uvedl do tajemství své božské i lidské osoby. Nemá velký smysl přemítat, zda to bylo spíš ve snu, anebo při bdělém vědomí. Musíme se spokojit s tím, co říká evangelium, a raději se podívat na jeho smysl. V jakési velice zhuštěné zkratce říká to, co budou po staletí objevovat teologové: Ježíš je zároveň člověk i Bůh, nekonečně vznešený a vzdálený, i přítomný zde mezi námi. Hovoří s největšími proroky „ve slávě“ o své smrti, a hned na to se třemi bezvýznamnými rybáři. A o Petrově upřímném až dětinském přání, aby se tam všichni natrvalo usadili, říká evangelium, že nevěděl, co mluví.

Zdá se mi, že tutéž propast mezi nekonečným Bohem a smrtelnými lidmi, kterou dnešní evangelium vyjadřuje a překonává slovy příběhu, se snaží vyjádřit i chrámová hudba, umění a stavitelství. Dobře je to vidět na církevních stavbách, třeba právě zde, v břevnovském kostele, zvlášť, když sem září slunce jako dnes. Kostel totiž není jen shromaždiště věřících, nýbrž především dům Boží, kde se má člověk setkat s Jeho nekonečnou vznešeností, tak jako tři apoštolové na Hoře zjevení. Kostel přitom využívá všech možných „pozemských“, to jest člověku přístupných prostředků. Z těžkého kamene, z kovu i dřeva a z hmotných barev i tónů se snaží vystavět obraz nebeské klenby, Božího  jasu a věčnosti. Hudba, obrazy a sochy nevyjadřují náš umělecký vkus ani bohatství, ale pomáhají nám obrátit „srdce vzhůru“, jak říká kněz před začátkem mešního kánonu. Každou neděli tak můžeme zakusit to, v co věříme, totiž nekonečnou Boží vznešenost i nepochopitelnou blízkost. Nemůžeme se v ní natrvalo zabydlet, ale nebylo by špatné, kdybychom ji tu aspoň občas zahlédli „na vlastní oči“.

Jan Sokol

17. 3. 2019