Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

Slavnost Seslání Ducha Svatého, cyklus C

Janovo evangelium 20,19-23

Svatodušní svátek, který dnes slavíme, je třetí nejvýznamnější svátek liturgického roku. Křesťané jej převzali od židů, kteří padesát dní po Velikonocích slavili a slaví svátek Šavu’ot, druhý ze tří Poutních svátků, kdy měli židé putovat do Jeruzaléma. Původ svátku, kterým končí padesátidenní období Omer, je patrně zemědělský: vděčnost za úrodu, obětování prvotin. Pozdější židovská tradice, halacha, vznikla v době, kdy už většina Židů žila ve městech, a tak téma svátku trochu pozměnila: v tento den děkují Izraelci Hospodinu za dar tóry, Zákona Mojžíšova. To není tak docela samozřejmé: mnoho lidí přece nasazovalo a nasazuje životy, aby se třeba nespravedlivých zákonů naopak zbavili.

Jak jsem už párkrát zmiňoval, byli židé velmi hrdí na to, že právě a jen jim dal Bůh svým Zákonem zřetelně a výslovně najevo, co si od nich přeje a jak tedy mají žít. Staří rabíni totiž pochopili, že dobrá pravidla – jako je třeba Desatero – nejen že neomezují lidskou svobodu, ale naopak ji podporují. Jako se řidič na dálnici díky pravidlům může spolehnout, že skoro všichni ostatní pojedou také vpravo, může se i každý Žid spolehnout, čeho se od svých bližních většinou nemusí bát. Zákon tak posiluje jeho bezpečí a tím mu dovoluje, aby žil a jednal svobodněji. Proto o dnešním svátku zbožní Židé Hospodinu za Zákon děkovali.

Křesťané poměrně brzy převzali základní schéma židovského roku s Velikonocemi v březnu či dubnu a s ukončením velikonoční doby po 49 (tj. po sedmkrát sedmi) dnech. Nekončila však svátkem Nanebevstoupení, nýbrž Seslání Ducha svatého, čili Božího působení skrze vzkříšeného Krista a jeho církev. Svátek neměl výrazný zemědělský obsah, snad proto, že první křesťané také žili převážně ve městech, anebo proto, že dál na severu byly žně později. Nebyl to ovšem ani svátek Zákona, neboť staří křesťané přesně chápali, že Ježíš sice jádro Zákona – například Desatero – rozhodně nezrušil, ale těžiště jeho vlastního působení je v něčem jiném.

Co o tom říká dnešní liturgie? V krátkém úryvku z Janova evangelia se líčí, jak vzkříšený Kristus přišel mezi vystrašené učedníky a odevzdal jim trojí vskutku božský dar. Pozdrav „Pokoj vám“, hebrejský šalom, neoznamuje jen konec nepřátelství, nýbrž svolává na druhého Boží milost, která jediná může skutečný pokoj přinést a prosadit. Kristův pokoj ale není jen nějaké vyhasnutí vášní, nýbrž znamená lásku a pevnou naději, která člověku umožňuje účinně i odvážně jednat.

Ve druhém kroku Kristus svým učedníkům nepotřebuje opakovat tóru, Mojžíšův zákon, který všichni znali, nýbrž doplnit a naplnit jej duchem Boží lásky. Bez tohoto Ducha, kterého si dnes připomínáme a slavíme, by totiž Zákon ztuhl a zmrzl, jak se zpívá ve svatodušním hymnu: „Srovnej, co je zkřivené, zahřej, co je studené“ a podle latinského originálu dokonce „osvěž, co je vyprahlé“. Zákon by totiž mohl zkamenět do stovek spíše malicherných zákazů a příkazů. Proto jsme zpívali: „Zchladlým srdcím oheň dej / z lhostejnosti pomáhej“, neboť jen tak může člověk chápat i přikázání Zákona jako pomůcky a podpůrná opatření pro to jedno – i když dvojité – „přikázání“ lásky.

Konečně i ten třetí dar Ducha, jak o něm mluví dnešní evangelium, říká něco nového a neslýchaného: nejenže člověk, který selhal, může doufat v Boží odpuštění, ale tato vskutku nadpřirozená a zázračná moc odpouštět je svěřena jeho apoštolům a jeho církvi. Jejich rozhodnutí už nejsou jen jejich, ale budou platná i „na nebi“ – ne ovšem z jejich vlastní moci, ale ze svěřené milosti Boží.

Prosme dnes Pána, aby se  jeho pověření a plnomocní zástupci nebáli této úžasné, i když svěřené moci štědře užívat, aby ji ale nikdy nezneužili. I k tomu totiž stále potřebují pomoc Ducha svatého.

Jan Sokol

12.6.2019