Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

14. neděle v mezidobí (cyklus C)

Lukášovo evangelium 10,1-12.17-20

Dnešní úryvek z Lukášova evangelia přímo navazuje na předchozí kapitolu, kde se mluvilo o vyslání dvanácti apoštolů, proto se v tom dnešním říká „ještě sedmdesát jiných“. Proč právě sedmdesát? Sedmdesát je hodně a těžko si představit, že by je Pán Ježíš počítal. V židovské tradici je to ovšem významné symbolické číslo. Většinou se vyskytuje jako zkratka za 72, což je šestkrát dvanáct, a právě dvaasedmdesát bylo prý učenců, kteří kdysi v Alexandrii přeložili tóru čili Starý zákon z hebrejštiny do řečtiny. Pověst z té doby říká, že každý z nich překládal sice samostatně, ale pod vedením Božím, takže když byli hotovi, ukázalo se, že všech dvaasedmdesát překladů je přesně shodných. Tento nejstarší řecký překlad Starého zákona, který používal svatý Pavel a první křesťané, se dodnes nazývá Septuaginta, řecky sedmdesát.

Pán Ježíš tedy rozesílá své posly či vyslance, řecky apostoloi, kteří mu mají připravit cestu po Izraeli. Připomíná jim, že i když jejich poslání může být nebezpečné, nemají se proti tomu nijak zajišťovat a bránit, nýbrž spolehnout se na ochranu Boží. Nemají si nést žádné zásoby a s nikým se nemají dávat do řeči, aby se mohli plně věnovat svému poslání. Když někam přijdou, mají tomu „domu“, to jest celému hospodářství a širší rodině požehnat. Pokud je ti lidé přijmou, mají kázat, uzdravovat a pomáhat a tím si zaslouží, aby zůstali a nechali se živit, jak dlouho bude třeba. Pokud by je odmítli, mají to zkusit jinde, a pokud by v celém městě nikoho nenašli, mají jít jinam. Až přijde den soudu, Bůh takové město spravedlivě potrestá.

Ve druhém úryvku se učedníci vracejí z úspěšné cesty a s radostí vypravují, jak se jim dařilo přemáhat i „démony“ čili zlé duchy. Řecké slovo daimón může mít velice široký význam. Může znamenat božstvo a jeho působení, ať už příznivé nebo nepříznivé, ducha zemřelých předků, vlastní svědomí a konečně i osud, úděl člověka vůbec. Pohanské kultury braly tyto nadlidské síly velmi vážně, tak jako dodnes pověrčiví lidé. Snažili si je nějak naklonit, získat jejich pomoc a podporu. Ani židé je patrně nemohli úplně ignorovat, viděli v nich ale i vážné ohrožení své víry v jediného Boha. Proto jsou i v Bibli démoni často nepřátelští a lidé se modlí k Hospodinu, aby je před nimi chránil. To je ještě zřetelnější v Novém zákoně a v křesťanství, kde slovo démon znamená rovnou nepřítele, zlého ducha.

Naše doba je tak silně poznamenána křesťanstvím i racionální vědou, že si s démony neví rady, a jen obecně rozšířená pověrčivost – bohužel i mezi křesťany – svědčí o tom, jak mocná to byla kdysi představa. Někteří se dnes snaží vyložit „zlé duchy“ jako psychické poruchy nebo třeba padoucnici. Zdá se mi, že je tím trochu podceňují. Bibličtí démoni, tak jak jim v Ježíšově době rozuměli, neznamenali totiž šílenství, nýbrž nesvobodu a zotročení, dnes bychom nejspíš řekli propadnutí něčemu, možná nenávist. Démoni a posedlosti vyjadřují častou představu, že člověk je jen bezmocná hříčka osudu a všelijakých temných a nadlidských sil, kterým nemůže odolat. Křesťanství samozřejmě také ví, že člověk není žádný suverén, že podléhá různým tlakům a strachům, jenže po něm chce, aby jim nepodlézal, aby je nepodporoval, aby se na ně nevymlouval, ale aby se proti nim bránil. Aby s Kristem hájil „svobodu dětí Božích“, tak jako ji bránili mučedníci, kteří za ni pokládali své životy.

Pán Ježíš tedy ujišťuje učedníky, že se nemýlí a že vláda zlého ducha nad lidmi i nad světem je už prolomena, jen jim připomíná a varuje, že i svoboda a každá „moc nad démony“ je jenom prostředek, kdežto cílem je „jméno zapsané v nebesích“. Představa démonů jako zosobnění neviditelných nepřátelských sil, Bible mluví i o „mocnostech“, které člověka zotročují a trápí, byla podstatnou částí starověkého obrazu světa a Pán Ježíš ji také používá, protože jinak by si s lidmi té doby nemohl rozumět. Vždycky je ale chápe jako zosobnění sil člověku nepřátelských, které ho ohrožují a zbavují svobody.

V tom je jistá nesnáz, protože většina našich současníků představu démonů odmítá jako pověru, ale nechápe, jak je nebezpečná i pro ně. Jsou křesťané, kteří na ní trvají, ale když jejich dítě dostane epileptický záchvat, budou pomoc samozřejmě hledat u lékaře. Jako kdyby žili ještě v nějakém jiném, pověrečném světě, což ovšem poškozuje věrohodnost jejich svědectví. Proto se domnívám, že se dnešní křesťan nemusí držet překonaných představ o světě, pokud mu překážejí v poslání, jež mu dnešní evangelium ukládá. Naopak může a má, tak jako Pán Ježíš, používat běžné představy o světě, aby svým současníkům mohl srozumitelně a přesvědčivě zvěstovat království Boží. To ze světa ovšem nepochází, ale osvobozuje jej z moci zlých sil, jako je závist, nenávist nebo zoufalství.

Jan Sokol

7. 7. 2019