Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

24. neděle v mezidobí (cyklus C)

Lukášovo evangelium 15,1-10

Jak v evangeliích občas čteme a slýcháme, budila Ježíšova společnost pohoršení, přinejmenším mezi farizeji, spravedlivými, zbožnými židy, kteří brali mravní požadavky své víry velmi vážně. Možná už tenkrát věděli, že to typické spojení mezi náboženskou vírou a požadavky mravnosti, jak je vyjadřuje Desatero a jak celé naší kultuře připadá samozřejmé, vzniklo patrně právě v židovství. To ovšem vůbec neznamená, že by je všichni židé a křesťané dodržovali a plnili, ale všichni věděli a vědí, že Desatero není lidský vynález a že to po člověku vyžaduje sám Hospodin.

Naopak – pokud víme – všechny starší i novější národy a kmeny sice měly své náboženské kulty, slavnosti, svátky a oběti, ty se však odehrávaly jaksi mimo běžný svět lidských jednání a vztahů a na chování lidí mezi sebou nekladly žádné zvláštní požadavky. To, čemu dnes říkáme pohanská náboženství, sice vyžadovalo přísnou poslušnost a solidaritu mezi členy rodiny a případně i kmene, včetně jejich zemřelých předků, ale mravní požadavky ve vlastním slova smyslu nekladlo. Mnohde se běžně zabíjely malé děti, zvlášť pokud měly nějaké postižení, a ani život otroka neměl velkou cenu. Když slabší podlehl silnějšímu, zavinil si to sám: měl mít třeba víc synů.

Teprve v židovském Zjevení, v Mojžíšově zákoně se objevilo Desatero a dlouhá řada zákazů a příkazů, často překvapivě podrobných, které se týkají jednání vůči lidem a dokonce i vůči zvířatům. Tak se sedlákům zakazovalo po sklizni na poli a na vinici ještě paběrkovat, protože to, co zbylo, mělo zůstat pro chudé bezzemky. Když si věřitel vzal do zástavy plášť, měl ho do večera vrátit, aby měl dlužník v čem spát. Každého čtenáře překvapí, že Zákon zakazuje zavazovat hubu dobytčeti, když vyšlapává obilí. (Dt 25,4, dvakrát citováno v NZ. Staří totiž nemlátili cepy, ale nechali zrní na dvoře vyšlapat dobytkem).

Není tedy divu, že lidé, kteří se snažili dodržovat takovéhle příkazy, byli poměrně citliví na to, když jiní zanedbávali i důležitější přikázání – jako třeba celníci. To nebyli žádní úředníci jako dnes, ale jacísi luipiči ve službách státu, kteří si najali celnici za pevný nájem a sami bohatli z toho, co z lidí vydřeli navíc. A Pán Ježíš zřejmě trval na tom, že právě takovým darebákům a hříšníkům dává přednost, i když to vyvolávalo nevoli a spory. Zřejmě mu na tom velice záleželo a rozhodně to nebyla jen nějaká nahodilá věc. Co to asi bylo?

Ježíš si ty podezřelé společníky jistě nevybíral kvůli tomu, jak žili a co dělali, ale spíš přesto, že žili tak, jak žili. Vrchní celník Zacheus ostatně v závěru Ježíšovi slíbí, že přestane lidi okrádat a co nakradl, že dvakrát nahradí (L 19,8). Ježíš na několika místech výslovně říká, že mu jde o to, aby se hříšník nebo hříšnice obrátili, podívali se sami na sebe přísnějšíma očima, litovali toho, co napáchali a hřešit přestali. V dnešním evangeliu vysvětluje tuto náklonnost zvlášť výrazně: jako se člověk raduje, když najde něco, co ztratil, tak se budou andělé víc radovat z každého člověka, který najde sám sebe, obrátí se a odevzdá do Božího milosrdenství, než z devadesáti devíti spravedlivých.

To předně znamená, že si Ježíš nevybírá ty spravedlivé, ale ví, že jsou mu svěřeni úplně všichni a každý z nich, ať je takový nebo onaký. To je vyjádřeno přirovnáním k „ovcím“: každá ovce má pro ovčáka cenu a ani ta, co se ztratila, není žádný vyvrhel. Tím spíš ztracený peníz – ten přece nic neprovedl a byla to jasně chyba.té hospodyně. Ve velekněžské modlitbě po poslední večeři Ježíš říká, že žádného z učedníků neztratil – kromě Jidáše, který si sice uvědomil, co udělal, ale místo lítosti se oběsil (J 17,12). Hříšník je zkrátka něco jako zatoulaná ovce, kterou ještě není třeba soudit, ale najít a přivést zpátky.

Zmínka o devadesáti devíti spravedlivých se často vykládá jako ironická, jako kdyby mířila jen na lidí, kteří si tu spravedlivost sami namlouvají, ale nemusí to tak být. Oni možná jsou skutečně spravedliví a poctivě dělají, co je přikázáno. Jenže i to je Ježíšovi málo. Tihle „zdraví“ totiž Hospodina nemilují, protože žádnou spásu čili záchranu vlastně nepotřebují a ani o ni nestojí. Spoléhají se jen sami na sebe, jenomže přehlížejí, že nic z toho, čeho si nejvíc cení – život, zdraví, děti, lásku, přátelství a nakonec ani štěstí – si sami žádným úsilím získat, koupit ani vydobýt nemohou. Mohou to však dostat, tak jako to ostatně už dostali a dostávají, totiž zadarmo.

Jan Sokol

12.9.2019