Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

6. neděle v mezidobí (cyklus A)

Mt 5, 17-37

Mnoho lidí si dnes myslí, že náboženství je něco jako hypotéza, výklad o světě, případně morálka, soubor příkazů a zákazů. Jenže to je patrně omyl. Náboženství starých národů a kmenů se od sebe všelijak lišila, ale jedno měla společné. Všude si lidé dobře uvědomovali, jak jejich život závisí na příznivém počasí, na dobré úrodě, ale také na spoustě různých náhod. Člověk může umřít každou chvíli, nejenom na lovu nebo na moři, ale právě tak i doma v posteli. Když se na poli neurodí, zahyne hladem. Ty mocné síly, které člověka živí i zabíjejí, které mu život dávají i berou, lidé cítili na každém kroku a snažili se je nějak ovlivnit. Naklonit si je tak, jako si člověk získává přízeň jiného člověka: chválou a díkem, zpěvem a tancem, obětí toho nejlepšího, co má. Dávali jim tak najevo, jak si darů života cení a jak jsou jim za ně vděční, a zároveň prosili i doufali, že o ně nepřijdou.

To je docela přirozený a samozřejmý lidský postoj, který najdete v každém náboženství – včetně izraelského a biblického. To se ovšem v několika věcech liší. V náboženství starého Izraele sám Hospodin mluvil s Adamem, s Noemem, s Abrahamem a s Mojžíšem a sám jim řekl, co se mu líbí a nelíbí, co mají dělat a co nemají, jak mají žít. Izrael se tedy nemusí domýšlet, jak si získat Boží přízeň, protože to přesně ví, a to přímo z jeho úst. Ostatně si žádnou přízeň získávat nemusí, Hospodin ho přece stvořil „ke svému obrazu“, Abrahama i Mojžíše si sám vyvolil a uzavřel s nimi smlouvu. Této zvláštní výsady, tohoto vyvolení, si Izraelci náležitě vážili a byli na ně hrdí. Jak říká žalm: „Žádnému z národů tak neučinil, své zákony jim neoznámil.“

To, co Hospodin svému vyvolenému lidu přikazuje a zakazuje, se sice týká také bohoslužby a obětí, ale velká část se týká jednání vůči druhým lidem, vůči bližním. To je druhá zvláštnost izraelského náboženství: Zákon sice vyžaduje a předepisuje bohoslužby a oběti, ale Hospodinu možná ještě víc záleží na tom, jak lidé jednají mezi sebou navzájem. A ještě třetí zvláštní věc: mezi těmi druhými nestojí na prvním místě mocní náčelníci a panovníci, ale vdovy a sirotci, chudí a hladoví.

Když si tenhle rozdíl člověk uvědomí, může teprve pochopit, proč se židé svého Zákona tak pevně drželi, proč si ho tolik vážili a proč ho považovali za známku svého vyvolení. Když Římané zbořili jeruzalémský chrám a žádné bohoslužby se už konat nemohly, sosutředila se židovská zbožnost jen na spravedlnost, to jest přesné plnění Zákona, a byla tak silná, že se přes všechna pronásledování udržela až do našich dnů. V takovém prostředí vyrostl Pán Ježíš, byl v něm vychován a do něho také mluví v dnešním evangeliu. Právě v tomto úryvku asi nevíc vyniká, v čem Pán Ježíš chce, abychom si pod spravedlností představovali něco trochu jiného..

Jak jsme právě četli, začíná Pán Ježíš tím, že tuto věrnost Zákonu v celém rozsahu potvrzuje: nic, ani čárka se z něho nesmí ztratit. „Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit.“ Ale teprve teď přijde vlastní jádro jeho kázání: dodržovat Zákon doslova, přesně jak to tam stojí, ani zdaleka nestačí. Aby ho člověk „naplnil“ v jeho pravém záměru a smyslu, nestačí, že nikoho nezabil. Když člověka popadne zlost a přemůže ho nenávist, nestačí, že nezabil. Možná se jenom bál nebo neměl po ruce sekeru. Sami to přece známe: kolikrát si člověk myslí „já bych ho roztrhl“ – a někdy to i řekne. Je sice pravda, že nikoho nezabil, ale opravdu tím přikázání „naplnil“?

Pomůžu si úplně triviálním příkladem. Manželka mě pošle pro housky a já přijdu domů s prázdnou, protože je zrovna neměli. Místo abych si to sám rozmyslel a koupil třeba rohlíky. „Naplnil“ jsem, co po mně chtěla? Svatý Tomáš uvádí jiný příklad. Když si u mě někdo něco uložil, jsem povinen mu to vrátit. Ale když si rytíř někde uloží meč, a pak si pro něj přijde rozzuřený nebo opilý, meč se mu vrátit nesmí. Kdyby člověk jednal jenom podle pravidla, může se na to sice vymlouvat, ale jeho smysl čili spravedlnost nenaplnil.

Tohle je problém přesných přikázání i přesných zákonů: mazaný člověk je dovede obejít tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Bude se hájit, že jednal přesně podle zákona, že nic neporušil a soud mu těžko něco dokáže. Jenže naplnit Zákon znamená něco jiného: znamená myslet na druhého, někdy dokonce myslet i za něho – protože jen tak mohu naplnit jeho smysl.

Pán Ježíš to v dnešním evangeliu ukazuje na dvou přikázáních, „nezabiješ“ a „nesesmilníš“. Říká to jasně a zřetelně – jenže jakmile to člověk pochopí, je mu hned také jasné, že to sám nedokáže. Dnes bychom možná potřebovali takový výklad i k ostatním přikázáním – třeba nekrást, nelhat a nezávidět: člověk přece nemusí přepadnout banku, aby někoho okradl, a nemusí říkat vyloženou nepravdu, aby někoho podvedl. A jak by to bylo s tím prvním přikázáním, „v jednoho Boha věřiti budeš“? Na to nestačí mít křestní list a ani odříkat „Věřím v Boha“.

Jak jsme před chvílí slyšeli, má být zkrátka naše spravedlnost větší než zákoníků a farizeů. Není to jen ta spravedlnost s váhami a mečem, co bývá na soudních budovách. Svatý Pavel v Listu k Římanům to říká z druhého konce: „Kdo miluje druhého, naplnil zákon“. Jenže to je něco, co člověk dokáže jen občas a jen vůči někomu. Jindy se musí bránit a bojovat, protože to jinak nejde. Měl by si ale aspoň občas připomenout, že ani zdaleka nemůže tvrdit, že je spravedlivý a že zákon naplnil. Mezi člověkem a Hospodinem tak nikdy nemůže vzniknout něco jako soudní spor, kde by člověk uplatnil, že plní zákon, a vymáhal, aby i Hospodin plnil své sliby.

Kristus, jak jsme slyšeli, přikázání Desatera potvrdil a dokonce k nim äni nepřidává žádné nové. Jeho „přikázání“ vypadají úplně jinak: milovat Boha ze všech sil a bližního jako sám sebe. O tuto větší spravedlnost, kterou po nás Pán Ježíš chce, se ovšem máme snažit ze všech sil, ale měli bychom také vědět, že jí nemůžeme dosáhnout sami. Ospravedlnit nás může jen Kristus, a to jen tehdy, když o to prosíme. Proto i mše svatá začíná vyznáním viny a není to žádná formalita. Je to upřímné přiznání, jak máme daleko k té větší spravedlnosti, ke spravedlnosti lásky, která myslí jinak než spravedlnost zákona: nemyslí totiž jen na sebe, abych neměl průšvih, nýbrž na své bližní. Mezi ty jistě patří příbuzní a přátelé, ale podle podobenství o milosrdném Samařanovi i úplně každý, kdo potřebuje mou pomoc.

Jan Sokol

11.2.2014