Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

S podzimem přichází čas, který lidově nazýváme „Dušičky“ (2. listopadu). Zní to tajemně a melancholicky. Ale význam těchto dnů nás má upevnit ve zdravém pohledu na život zde na zemi a na budoucnost jednou ve věčnosti (stav bez času).

Lidé vždy vzpomínali na zemřelé, vzpomínali na jejich život a vždy si představovali nějaký „prostor“, který člověka čeká po smrti. Naše víra dává tomuto „prostoru“ konkrétnější obrysy. Z pohledu víry nejde ani tak o prostor, jako o stav. Člověk je ze své lidské přirozenosti chybující, hříšný. Bůh – Ježíš z Nazareta nám dává šanci, jak nad touto vrozenou dispozicí ke zlému zvítězit. Bůh vstoupil do našeho života a přinesl nám to, co nazýváme svatostí. O ni má každý křesťan usilovat. Neznamená to, že už nejsme schopni jednat zle, ale můžeme dokonale litovat všech špatností, chyb a hříchů. Bůh nám odpouští, pokud my máme zájem (projevený ve společenství církve). Tak se staráme o svou duši – stav našeho vědomí – hodnotu našeho života, kterou nejde lidskými prostředky zvážit. Proto je pro nás útěchou a nadějí, že celý náš život jednou zhodnotí Bůh, který je nade vším. Proto se modlíme za duše našich zemřelých, aby je Bůh přijal do stavu svatosti. Aby jim odpustil. Odpustek není totéž co odpuštění. Odpustek znamená dát (modlitbou) našim zemřelým více než musíme. 

Že stav svatosti je reálné pokračování života po smrti, dokládá nekonečný seznam těch, kteří byli před námi a vzali nabídku Božího odpuštění ve svém životě vážně. Proto nejprve slavíme Všechny svaté (1. listopadu).