Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

Gn 1-2.2 (Bílá sobota)

Stvoření světa

Text o stvoření světa, kterým začíná celá Bible, je jistě mimořádně závažný a nestojí tu jen tak náhodou. Pokud si z něj hloupí lidé dělají občas legraci, mohou za to i někteří křesťané, protože ho sami také chápou, jako kdyby to byla první hodina přírodopisu, a to hodně zastaralého. Trvají třeba na tom, že stvoření proběhlo za týden, ačkoliv text jasně říká, že Slunce bylo stvořeno až čtvrtý „den“, takže ty předchozí „dny“ by nebylo čím odměřit. Ale Bibli asi nejvíc křivdí tím, že v jejím úvodním textu hledají vědecké, kosmologické informace, bez nichž se přece obyčejný člověk docela dobře obejde. A Bible nebyla napsána jen pro vědce.

Rád bych ve velké stručnosti ukázal, že úryvek, který jsme slyšeli, mluví sice v obrazech, sděluje však něco jiného a daleko významnějšího. Obsahuje totiž ve velice zhuštěné a přitom každému srozumitelné formě ty úplně nejdůležitější věci pro vedení lidského života na světě. Tak hned v prvním verši čteme, že Stvoření je úplný, absolutní začátek a před ním nebylo „nebe ani země“, zkrátka nic. Celý Vesmír má tedy svůj počátek a tudíž také svůj konec. Tomu se vědci ještě před sto lety bránili, ale podle současné vědy začal Vesmír „velkým třeskem“ před zhruba 13 miliardami let a do konce mu zbývá asi pětkrát tolik.

Stvořená Země byla „pustá a prázdná“, jen vody, propast a tma. Nad tím se ale vznášel Duch Boží, který jako první stvořil světlo. I s tím by dnešní fyzik spíš souhlasil, ale o to tu nejde. Důležité je, že svět není ani věčný, ani výsledek nějakého zápasu dobra se zlem, jak si představovaly tehdejší mytologie. Bůh tvoří zcela svobodně a bez námahy, co řekne, to se stane, a pokaždé „vidí, že je to dobré“. A protože všechno je stvořeno slovem a dostane své jméno, může člověk věřit, že to má i smysl a že se to všechno dá zkoumat. Na tomto předpokladu je mimochodem založena věda.

Stvoření pokračuje rozdělováním, které zakládá řád světa, a samo je rozvrženo do šesti „dnů“. Ty ovšem nemohly mít 24 hodin, protože „nebeské svítilny“, jež mají „vládnout dnu a noci“, přijdou na řadu až čtvrtý den, dokonce až po rostlinách a stromech, a dostanou vyloženě služebné úkoly: mají svítit a odměřovat dny a noci. To je jistě nápadné a navíc ani nedostanou vlastní jména, i když hebrejština je samozřejmě znala. Jenže okolní pohanské kultury Slunce i Měsíc uctívaly jako božstva, což Bible ostře odmítá, a tak zůstanou jen „svítilnami“.

Pátý den jsou trochu nečekaně stvořeni jen živočichové ve vodě a ve vzduchu, kdežto do šestého dne se musí vejít jak ti pozemní, tak také člověk. S tím je to ovšem složitější. Je stvořen k „obrazu Božímu a podle jeho podoby“, která ale nemůže být fyzická, protože Bůh jako duch žádnou fyzickou podobu nemá. Takže podobnost spočívá nejspíš v tom, že člověk dostává také svobodu, dostává celé stvoření na starost a má mu vládnout. Dostane požehnání a pověření, přidělenou potravu a poslání: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ A aby bylo jasno, Bůh vidí, „že všechno, co učinil, je velmi dobré“. Následující sedmý den Bůh posvětil, „protože v něm skončil se svým stvořitelským dílem“.

Tím se konečně dostáváme k tématu sedmi dnů. Sedmička je dokonalé číslo, součet tří a čtyř, a sedm dnů je měsíční čtvrť, základ patrně nejstarších kalendářů. Uspořádání do sedmi dnů je zřejmě pokus o jakousi systematizaci stvoření. Cokoli, s čím se člověk může setkat, patří do některého z nich, je tedy stvořené a v Božích očích dobré, není ovšem na Bohu nezávislé a samo božské. Bezprostřední význam sedmého dne jako požehnaného a vyňatého z koloběhu běžného života ale prozrazují jiná biblická místa. V souvislosti s vyhlášením Desatera připomíná Druhá kniha Mojžíšova sedmý den Stvoření jako neotřesitelný důvod pro sobotní klid (Ex 20,8-11), což Pátá kniha opakuje a podrobněji vymezuje (Dt 5,12-15). Židovská sobota stejně jako křesťanská neděle tedy nejsou jen lidské „kulturní konstrukty“, nýbrž záměr Hospodinův, zakotvený v samém řádu světa.

V jednom bodě se však moderní člověk nejspíš zarazí: stvoření je prý velmi dobré, svět má pevný řád a všechno je na svém místě – ale je to tak? Co bída, hlad a nemoci, co války, katastrofy a terorismus? Jenže tohle bibličtí spisovatelé dobře věděli a po staletí sami zažívali. Proto za dnešním úsekem bezprostředně následuje známější Příběh o zahradě Eden (Gn 2,4-3,27), kde je mnoho věcí úplně opačně. Začíná také jako zpráva o stvoření, ale nevšímá si žádné kosmologie a míří rovnou k dramatu prvních lidí. Člověk je nejdřív muž-Adam, postavený do nádherné zahrady, aby ji „obdělával a střežil. Sám se na stvoření podílí tím, že živočichům dává jména, ale žádné si nevybere jako pomoc. Tou se stane teprve žena, vytvořená z jeho kosti a tedy podřízená, která mu také tlumočí pokušení tajemného hada a nabídne svému muži zakázané ovoce. Oba tak poruší první Hospodinovo přikázání, jsou prokleti a ze zahrady vyhnáni už jako smrtelní lidé.

Jen nepatrná jiskřička naděje svědčí o tom, že je Hospodin úplně nezavrhl, ale lidský úděl je tu popsán hodně černě. Jenže tento velmi zajímavý a hluboký text se do dnešního výkladu už opravdu nevejde a musíme si ho nechat na příště.

 

Gn 2,4-3,21

Zahrada Eden

Příběh o Stvoření světa je sice nesmírně důležitý a bohatý životní moudrostí, je ale také dlouhý a do jednoho čtení se nevejde. Jeho první části o stvoření v šesti dnech (Gn 1,1-2,4), se čte na Bílou sobotu, o velikonoční vigilii. Jenže text bez suvislosti může vyvolat vážnou námitku: pokud je Stvoření tak dobře uspořádáno, že je Bůh může považovat za „velmi dobré“, není to naivní optimismus? Kde je všechna lidská bída, bolest a smrt? Kde je nenávist, nepřátelství, lži a podvody, zločiny a války, kterých je svět přece plný?

Bible na tuto námitku důkladně odpovídá, a to hned v navazujícím textu o zahradě Eden, z něhož se ale v katolické mešní liturgii bohužel čte jen pár veršů. Jenže bez něho by i ten první text hodně ztratil na své přesvědčivosti, takže uděláme výjimku a pokusíme se ho stručně vyložit celý, i když to nebude tak docela snadné.

Tradiční výklady, židovské i křesťanské, považovaly oba texty za jeden celek a přehlížely různé rozdíly či rozpory mezi nimi. Na tom začala biblická kritika, která si například všimla, že podle prvního textu byla Země zprvu pokrytá vodou, kterou musí Stvořitel teprve shromáždit na jedno místo, kdežto podle druhého na ní nic nerostlo, protože ještě nepřišel déšť a nebyl, kdo by ji obdělával. Každý jinak vykládá vztah muže a ženy a zatímco první končí velkým požehnáním a dnem odpočinku, druhý mluví o lidském selhání a končí prokletím a vyhnáním ze zahrady do bídy, bolestí a smrti.

Druhý text začíná slovy „Toto je rodopis nebe a země,jak byly stvořeny“ a pozorný čtenář si všimne, že se od prvního textu radikálně liší postavením vypravěče. Ten v prvním textu jako kdyby stvoření pozoroval z veliké dálky či výšky a snaží se do několika vět zahrnout celý Vesmír, kdežto druhý naopak vypráví jako přímý účastník, kterého vzdálený Vesmír nezajímá a zná jen svoji krásnou zahradu. Po staletích odborné práce se dnes kritičtí biblisté shodují, že se jedná o dva původně asi samostatné texty, z nichž ten druhý je zřetelně starší a možná inspirovaný okolními mytologiemi.

Takže si Bible sama odporuje? Na první pohled ano, a nejenom v kapitolách o stvoření. Něco jiného je, když si člověk uvědomí, že tyto texty musel někdo spojit a dát dohromady, aniž by se je pokusil sjednotit – což by nebylo nijak obtížné. Mohu tedy buď předpokládat, že byl tak nedbalý, že si těchto rozporů ani nevšiml, anebo že naopak dokázal pochopit, že oba patří k sobě, že se doplňují a korigují. Americký antropolog Bateson to vyjádřil slavnou větou: „Dvě oči vidí víc než jedno“. Zkusme si ověřit, zda i ten druhý text vidí něco podstatného, co v tom prvním chybí.

Podle prvního textu si má člověk živý svět „podmanit a panovat“ mu, podle našeho textu o zahradě Eden ho ale má „obdělávat a střežit“. Člověk je tu pozván k účasti na stvoření tím, že zvířatům dává jména, a Hospodin mu naslouchá a potvrzuje. Nicméně je člověk jen prach, z něhož byl vytvořen, a prachem se jednou zase stane. Vztah mezi mužem a ženou není tak samozřejmý a harmonický, jak by se z prvního textu mohlo zdát. Protože se stydí, musí se oblékat. Žena je sice stvořena jako muži „rovná“, je ale stvořena z jeho těla a jako jeho pomoc. Bude po něm toužit a on jí bude vládnout.

Ale na to nejdůležitější jsme už narazili: je to přítomnost zla ve světě. Zatímco první text o něm vůbec nemluví, druhý ho připisuje člověku-muži, jehož ale svedla žena a tu zase tajemný had. Text nijak nepopírá, že svět tak, jak ho Hospodin stvořil, byl dobrý a krásný, ale pokouší se vyložit, jak do něho člověk zanesl hřích a dodnes sklízí plody tohoto osudového kroku. Ale bylo jíst ze zakázaného stromu opravdu tak osudové provinění?

Už kdysi v mládí mě napadlo, že se „stromem poznání“ něco nehraje: když se z něho nesmí jíst, k čemu ho tam Hospodin vůbec sázel? A pokud byl tak nebezpečný, stačilo ohradit ho plotem, uvázat k němu psa a člověk mohl dodnes žít v rajské zahradě. Jenže biblický autor postupuje obráceně: nerozmýšlí, co by mohlo být, ale snaží se vysvětli to, co je. Vidí kolem sebe zlo a chtěl by pochopit, kde se vzalo. Strom a zákaz z něho jíst patří k sobě a znamenají, že člověk něco nemá a nesmí, ačkoli by to udělat dovedl a dokázal. Kdyby byl strom za zdí, nemělo by smysl říkat, že člověk je svobodný: skutečně a radikálně svobodná je jen společnost lidí, kteří rozlišují mezi „dokáži“ a „smím“. Nemusí být na řetězu ani za mříží nebo v kleci. Dovedli by někoho třeba zabít, ale vědí, že nesmějí. A kdo to neví nebo se tím neřídí, neměl by se nechat volně pobíhat po světě. Ještě drsněji to říká Platón: „Kdo se neumí stydět a ctít spravedlnost, má být vyhlazen jako nákaza obce.“

Takže možná to nejdůležitější a jedinečné poselství příběhu o zahradě a pádu je trochu paradoxní a nečekané, ale o to hlubší, totiž založení lidské svobody i mravnosti právě na podobenství o zakázaném stromu, Lidé si svobodu často představují jako možnost dělat cokoli, jenže přitom přehlížejí, že nejsou na světě sami. A kdyby si i ti ostatní začali dělat, co chtějí, musel by na svobodu rychle zapomenout a hledat nějaké bezpečné místo, klec nebo celu, kde by byl před nimi v bezpečí – tak jako zvíře v zoologické zahradě. Takže člověk může užívat své svobody jen mezi svobodnými lidmi, kterých se nemusí stále bát. Mezi lidmi, kteří by dovedli zabít, ale vědí, že nesmějí.

Kontakt

Sledujte nás na Facebooku:

Follow Us
Farnost sv. Markéty
ZVEME DO KONCE ŠKOLNÍHO ROKU:

neděle 22. 5. 2022 v 9:00 MŠE SVATÁ S KATECHEZÍ PRO DĚTI (NEDĚLNÍ ŠKOLA)

neděle 29. 5. 2022 PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ DĚTÍ NAŠÍ FARNOSTI

úterý 31.5. 2022 19:00 SPOLEČNÉ SETKÁNÍ NAD BIBLÍ (Vojtěška vlevo)

neděle 5. 6. 2022 v 9:00 MŠE SVATÁ S KATECHEZÍ PRO DĚTI (NEDĚLNÍ ŠKOLA)

pátek 10. 6. 2022 NOC KOSTELŮ

neděle 19. 6. 2022 FARNÍ PIKNIK

pátek 24. 6. 2022 JÁHANSKÉ SVĚCENÍ BR. BRUNA OSB

Programy pro školy

 

Synodální cesta v naší farnosti