Jsme jenom služebníci

27. neděle v mezidobí, cyklus C

Lukášovo evangelium 17, 5 – 10

Dnešní evangelium není úplně snadné, a tak nebude od věci, když si na začátek řekneme pár slov o tom, co evangelia jsou, jak asi vznikala a jak se mají číst. Evangelia nejsou žádné kroniky ani životopisy, nýbrž dávná svědectví o Ježíšově životě a působení. Vznikala už nějakých 40 – 50 let po jeho smrti a vzkříšení, a tak v nich pozorný čtenář může přímo cítit duchovní svět a náladu prvních křesťanů. Nejsou to zprávy ani reportáže, ale uspořádané sbírky toho, co si křesťané v prvním století vyprávěli, co předávali mladším. Křesťanství se nejdříve šířilo ústně, mluveným slovem a kázáním, jak o tom píše kniha Skutků a ovšem listy svatého Pavla. Šířili je apoštolové a učedníci, dnes bychom řekli Ježíšovi žáci, lidé, kteří Ježíše osobně poznali a slyšeli. Teprve když tito přímí svědkové odcházeli a umírali, začali se ti mladší starat, aby se z jejich zkušeností a vědomostí nic podstatného neztratilo.

Naše psaná evangelia se možná už opírala o nějaké psané záznamy a biblisté přepokládají nějakou sbírku Ježíšových slov a vedle toho nějaký záznam o jeho působení a činech. Z toho se možná vyvinulo Markovo evangelium, které Matouš a Lukáš pravděpodobně znali, ale sami je rozvinuli a doplnili. Pokud mají nejstarší rukopisy evangelií vůbec nějaký nadpis, je to jen stručné „Podle Matouše“, Marka a tak dále. Tito lidé se na evangeliích jistě a významně podíleli, není ale jisté, zda je sami skutečně napsali.

Naše čtyři evangelia se v mnoha podstatných věcech shodují, v některých se doplňují a v některých se od sebe liší. Každé z nich je určeno trochu jiným posluchačům a každé sleduje nějaký záměr. Všechna zvěstují „dobrou zprávu“ o Ježíši Kristu, o jeho životě a působení, o jeho smrti a vzkříšení. Každé z nich ale obsahuje i vlastní a jedinečná sdělení, jak je který evangelista zachytil z vyprávění starších.

Když se o sto let později začaly dávat křesťanské spisy dohromady a začal vznikat náš Nový zákon, některé učence zarazilo, že zprávy evangelií se leckde neshodují, že jich existuje několik. Tatian Syrský, který žil ve druhém století, dokonce sloučil všechna evangelia do jednoho a snažil se je prosadit místo našich čtyř. Na první pohled výborná myšlenka, kterou ale už tehdejší církev odmítla. Jednak proto, že si tradičních evangelií nesmírně vážila, jednak viděla v Tatianově činu až příliš velkou libovůli, evangelium spíš Tatianovo než Ježíšovo.

Dnešní úryvek z Lukášova evangelia je krásné svědectví o tom, jak evangelia vznikala. Klade vedle sebe různé Ježíšovy výroky, které ale nemluví o tomtéž a patrně netvoří jeden souvislý výklad. Tak to ostatně bývá, když starý člověk vypravuje, co si zapamatoval, co mu utkvělo v paměti. První verš možná navazuje na předchozí text, kde Ježíš od svých učedníků vyžaduje, aby každému, kdo o to požádá, odpustili – i kdyby to mělo být sedmkrát za sebou. To jim možná připadalo až příliš těžké, a tak prosili o „větší“, to jest silnější a pevnější víru.

Na to Ježíš odpoví silnou metaforou o víře, která může dosáhnout úplně všeho. Našinec není zvyklý na tento způsob řeči, který zná nejspíš z pohádek, ale co Ježíš říká, rozhodně není pohádka. Není to ovšam ani návod k jednání – ostatně sám Kristus nic takového nikdy nepředváděl a i když někoho uzdravil, naopak mu přikazoval, aby o tom s nikým nemluvil. Výrok o stromu, který se dá vírou přesadit do moře, je jako přísloví, které si posluchači budou určitě pamatovat a o víře, která „hory přenáší“ lidé dodnes mluví.

Těžištěm dnešního evangelia je ale následující výklad o služebnících. V evangeliích je mnoho míst, kde Pán Ježíš své posluchače oslovuje jako bratry a sestry a staví jim před oči, jak silná je Boží láska a na co se mohou těšit. Dnešní evangelium tuto lákavou představu trochu koriguje. Ano, člověk se může těšit na život, o jakém se mu ani nezdálo. Ale to je budoucnost, která ještě nenastala. A kdo se jí chce jednou dočkat, musí si stále uvědomovat, že je Boží služebník. Že vůči svému Stvořiteli, kterému vděčí úplně za všechno, za život i za svět, za lásku, děti i přátele, nemá vůbec žádné nároky. Nemůže od něho nic vyžadovat ani vymáhat a i kdyby ve všem jednal podle Boží vůle, má si stále připomínat, že to není žádná zásluha, ale prostě povinnost.

Dej nám, Pane, tak silnou víru, abychom na to nikdy nezapomněli.

Jan Sokol

2.10.2016