Cesta, pravda a život

5. neděle Velikonoční

Jan 14,1−12

Dnešní čtení z Janova evangelia je v tomto evangeliu zařazeno na začátek Velikonoc, ještě před Kristovo utrpení, smrt a vzkříšení. Je to součást Ježíšovy poměrně dlouhé řeči po Poslední večeři, kde se s dvanácti – vlastně s jedenácti učedníky cestou do Getseman loučí. Odpovídá na jejich otázky a připravuje je na dobu, kdy se budou muset víc postavit na vlastní nohy. Hovoří tedy přímo do naší situace, rozhodně ji ale nechce nějak „vyřešit“ za nás. Teď už nemůže a nebude stačit, aby se člověk přidal k Ježíšovu houfu, chodil s ním a poslouchal. Tak jako kdysi Adam v zahradě Eden, bude každý z nás stát před otázkami, na které musíme hledat odpovědi. Kristus rozhodně nechce zrušit naši svobodu, nechce z nás udělat nesamostatné loutky a touží naopak po tom, abychom pro něho žili a rozhodovali se svobodně a z lásky. Proto nám nechce ani krok za krokem předepsat, co kdy máme a nemáme udělat, na druhé straně nás ale nechce ani opustit a nechat bez pomoci. Jak to ale udělat?

Zbožní židé byli zvyklí, že všechno, co dělají, dělají před „tváří Boží“. Hospodin „vidí“ nejen to, jak jednají navenek, ale i jejich skryté myšlenky, záměry a úmysly. Vidí je nejenom, když přicházejí do chrámu, ale i doma, v zaměstnání a na ulici. To byla nesmírně důležitá příprava na „svobodu a slávu dětí Božích“ (Ř 8.21), na kterou musí i křesťané navazovat. Rozdíl je ovšem v tom, že křesťan se s Bohem nesetkává jen jako s přísným soudcem, který „všechno vidí“, ale jako s Kristem a v Kristu. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze něho“ a „kdo viděl Krista, zná i Otce“.

Když si tedy Tomáš stěžuje, že nezná cestu, odpoví mu Ježíš slavnou větou: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Co to vlastně znamená? Začněme právě cestou. Pokud má křesťan podle Ježíšova slova hledat „Boží království a jeho spravedlnost“ (Mt 6,33), neznamená pro něho Bůh jenom cíl, jen to, kam má dojít, ale Ježíš se mu nabízí i jako cesta, kudy může do království spravedlnosti dospět. Cesta, to přece není jen pruh asfaltu nebo ušlapané hlíny, protože každá cesta někam „vede“. Stačí se se jí svěřit, vydat se po ní a dávat si pozor, abych z ní nesešel. Ale i kdybych udělal špatný krok, není všechno ztraceno: cesta tu stále je a stačí se na ni vrátit.

Pravda v dnešním evangeliu zřejmě neznamená jen logickou pravdivost, „pravdu“ toho druhu, jako že dvě a dvě jsou čtyři nebo že dnes je neděle. O takových větéch sice běžně říkáme, že to „je pravda“, i když bychom měli přesněji hovořit o „pravdivých větách“. Věta „dnes je neděle“ totiž už zítra platit nebude, takže to nemůže být „pravda“ jako taková. Když Ježíš říká, že „pravda vás osvobodí“, určitě nemyslí takové pravdivé věty, jako že jedna a jedna jsou dvě nebo že tráva je zelená. Takových vět, kterým mohu důvěřovat, jsou tisíce a všichni se na ně denně spoléháme, i kdybychom si je nemohli přímo ověřit.

Co je pak ale pravda jako taková, co znamená slovo pravda? Často se říká, že pravda je shoda mé mysli s věcí: věta je pravdivá, právě když se shoduje se skutečností, s věcí samou. To je docela užitečné poznání, i když někdy nestačí. Když řeknu, že ráno pršelo, dá se to se skutečností porovnat a někde možná ještě zůstaly louže. Jenže pro nás bývá daleko důležitější dozvědět se, jak bude zítra, a když řeknu, že zítra bude pršet, kde je ta „věc sama“, s níž by se ta věta měla shodovat? Ta skutečnost se objeví až zítra, ale to už nám ta věta nebude moc platná. A představte si takové věty, jako že zítra přijde povodeň: kdybychom se na ni mohli spolehnout, mohla by zachránit desítky životů.

Takže pravda je pro nás důležitá hlavně tam, kde si platnost nějaké věty ověřit nemůžeme, a přece na ní záleží. Možná by se dalo říci, že pravda je to, co odlišuje platné poznání od neplatného, pravdivou větu od omylu a lži, případně i pravé zlato od falešného. Takovou pravdu, která člověku posvítí na svět a bezpečně rozliší, na co se mohu spolehnout a na co ne, tu má Ježíš na mysli, když říká, že nás osvobodí, a k ní také přirovnává sebe sama: Ano, Ježíš je pravda, protože se na něho můžeme spolehnout, dnes jako zítra nebo za sto let.

Takže Ježíš je spolehlivá cesta, která nás zve, abychom se po ní vydali, a v tomto smyslu také pravda; ale co s tím třetím z té slavné trojice? Proč se tu Ježíš přirovnává ještě k životu? Jak jsme viděli, není to s pravdou jednoduché. Ale rozlišení mezi pravdivým a nepravdivým, pravým a falešným, může být docela ostré: platí jen jedno nebo druhé, buď anebo. Tak je to třeba v matematice nebo i v českém pravopisu, ale v životě to bývá složitější: člověk musí jednat a rozhodovat se, i když neví, jak to dopadne. A jenom život má tu úžasnou vlastnost, že umí i selhání a chybu napravit: rána se zahojí, se ztrátou se člověk smíří, a i když ho někdo podvedl, dokáže mu to odpustit.

Pravda je zkrátka přísná a může být i hodně tvrdá, občas dokonce říkáme, že ji nějaký člověk neunesl. O Velikonocích jsme četli o Jidášovi, který si pozdě uvědomil, co vlastně spáchal, a chtěl to nějak vrátit zpátky, jako kdyby se to nestalo. To ovšem není možné, a když mu velekněží řekli, že to je jeho věc, šel se oběsit. Vzal si život, protože najednou neviděl žádnou cestu dál. Pravda sice může člověka osvobodit, ale může ho také zahubit, může se postavit proti životu. Takovou pravdu ale Ježíš rozhodně nemyslí, a proto se sám charakterizuje nejen jako cesta a pravda, ale především jako život sám. Proto Ježíš říká, že přišel na svět, aby jeho ovce „měly život“, aby ho „měly v hojnosti“. Jinde dokonce mluví o životě, který je „věčný“, a neříká to jen tak do vzduchu. Prosme dnes společně za to, abychom se v takovém životě s Kristem jednou setkali.

JanSokol

14. 5. 2017