Kristus Král
Král, království…? Co nám mohou přinést tyto pojmy dnes, když v Evropě je už jen několik málo zemí (či měst) monarchií? Je třeba se podívat na slova král, království novým způsobem. Pomohou nám pohádky. Klasická pohádka se neobejde bez postavy moudrého krále, který přes všechny zápletky příběhu symbolizuje něco víc, než jen zlatem oděného stařečka. To, co dělá krále králem, jsou slova a činy. V tomto smyslu nám nemá být slovo král cizí. Hlavně proto, že kousek krále má v sobě každý z nás. Každý máme dispozici udělat minimálně královské gesto natož se chovat jako král. Při pohledu na kříž a toho Ukřižovaného na něm by jistě málokoho napadlo, že na nástroji smrti spočívá král. Tak vypadá král? A přece je to pravda. Když se setkáme s chudým člověkem, který by měl právo stěžovat si na svůj život, a přesto nám dá ze svého posledního chleba velký díl (a ještě se k tomu usměje) není to královské gesto? Takto jedná Bůh. Bůh takto dal sebe, i když nemusel. Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby se nám vydal. Kříž je až tou poslední možností ne vždy nezbytnou. Vydat se neznamená jen mučednictví. Ježíš se dával pro druhé celé své pozemské působení. A tím přinesl světu království, zcela jiné než ta dosavadní i následná. Proto je náš Král. Proto skutečně vládne, vládne těm, kteří chtějí skutečně být, ne jen pro „teď a tady,“ ale těm, kdo chtějí zakoušet to, čemu říkáme věčnost. Chceme-li opravdu žít, pak si vytvářejme prostor a atmosféru pro třeba jen drobné činy lásky, které ale ve své podstatě jsou královskými gesty. Takové království už není nedosažitelné, není pohádkou.
