TŘETÍ NEDĚLE Radostná/„Co vidíte a slyšíte?” Slavení eucharistie – Eucharistická modlitba
Mt 11, 2 – 11
Jan Křtitel se ptá, zda celý jeho život měl smysl. Ve slavení eucharistie poznáváme smysl své existence. Ježíšovo slovo dochází naplnění. Co řekl, stalo se, je to viditelné. Neviditelný příslib ve slově se zhmotňuje v Beránkově hostině. Viditelné znamení nás zve k hostině, ke communiu, ke společenství. Tam objevujeme sebe, dary všednodenního života. Každodenní život není nikdy všední při Ježíšově hostině. Všichni jsme kolem jednoho stolu.
Přinášení darů. Přinášíme dary nekvašeného chleba a vína s vodou. Na důstojný a krásný oltář (kam nepatří nic, co nesouvisí s eucharistií) klademe dary. Zástupci lidu přinášejí chléb, víno a vodu. Ale k darům patříme i „my“ naše radosti i bolesti. Dary země symbolizují i to, že člověk je stvořen z prachu země. Přinášíme tak sami sebe. Kněz si umývá ruce na znamení, že i on je hříšný a vyjadřuje tak svoji pokoru.
Modlitba nad dary uzavírá přípravu darů a předznamenává, co slavíme dál (co se modlíme spolu s knězem – jeho ústy). Děkujeme za dary v aktuálním slavení liturgické doby či svátku. Stojíme, abychom vyjádřili, že je to naše společné díkůvzdání.
Eucharistická modlitba začíná Prefací – „konané-před,“ přednášený slavnostní text za všechny (jeden jazyk). Začíná dialogem – kněz zve všechny k účasti. Tu všichni potvrzují svými odpověďmi, čímž projevují svoji přítomnost a „delegují“ kněze k tomu, aby se modlil „za ně“ a s nimi! Preface opět reflektuje liturgickou dobu, svátek (křest, biřmování, svatba…). „Vzhůru srdce“ – pozdvižení, „odpoutání“ od smrti, hříchu, slabosti… Věříme, že Bůh nás dokáže vyvést ze všeho těžkého a povznáší nás k novému životu. „Máme je u Pána“ – jsme ještě zde na zemi, ale ve spojení s církví nebeskou. Proto se pak „připojujeme ke zpěvu andělů“ a s celou církví voláme 3x „Svatý.“ Tzv. Trishagion pochází z knihy „adventního“ proroka Izaiáše. Spatřil slávu Boží a byl jí uchvácen, a také, přijal poslání proroka. Jsme vtahováni do tajemství a poznáváme jeho krásu a velikost, jako prorok Izaiáš. Dotýkáme se nebe, spolu s anděly zakoušíme pro tuto chvíli cíl své životní pouti. Sanctus je tedy jakýmsi „druhým Gloria,” vzdání slávy a oslavou.
Vzývání Ducha svatého, resp. svolávání, tzv. epikléze, vyjadřuje „směr modlitby sestupné,“ proto ruce kněze spojené nad dary. V Adventu voláme „Dej rosu nebe nad námi…“ Zavlažení darů země Duchem svatým proměňuje chléb v Tělo a víno s vodou v Krev Páně. Jeden z vrcholů eucharistie, proto klečíme na znamení úcty. Konáme to, co Kristus ustanovil. Připomínáme si to, co se stalo ve Večeřadle při Poslední večeři. Znovunalézáme to, co Ježíš prožil se svými učedníky, tzv. anamnéze. Slova proměnění ústy kněze působí sám Kristus, proto mluví v tuto chvíli v jednotném čísle. Po slovech proměňování následuje další epikléze, vysvětlení a „vtažení“ přítomných do plodů Eucharistie, kterou budou přijímat. Duch svatý má tedy sestoupit i v nás. Sami se máme stát „plody“ Ježíšovy velikonoční hostiny s učedníky, oběti na kříži a vzkříšení. Závěrem eucharistické modlitby jsou přímluvy, podobně jako na konci bohoslužby slova. Prosíme v nich např. také za papeže, biskupa a všechny kněze a celé společenství církve. Eucharistii slavíme ve společenství se všemi, s celou církví a modlíme se v ní za živé i zemřelé. To vše se děje v eucharistické modlitbě.
Doxologie z řec. doxa, chvála. Kněz bere do rukou Tělo a Krev Páně, pozdvihuje je a zpívá „Skrze něho a s ním a v něm…“ To vše děje jen skrze Ježíše Krista, jedině skrze něj. Být jedno v Kristu a s Kristem. Vše v jednotě Ducha svatého. Společným „Amen“ končí eucharistická modlitba. Je to největší „Amen“ slavení eucharistie. Stvrzujeme svoji účast a přijetí toho, co slavíme, „vím, co se právě stalo, prožil jsem to a svojí vírou stvrzuji… Prohlašuji, že eucharistická modlitba vyjadřuje moji víru a život. Tak ať se stane!“
Od této neděle, od tohoto znovuobjevení bohatství eucharistie, zvláště eucharistické modlitby, budeme při Doxologii stát z úcty, vděčnosti a účasti na tak velikém díle Božím.
