O misionářích

Slavnost sv. Cyrila a Metoděje

Lukáš 10, 1 – 9

Dnes slavíme památku svatých Cyrila a Metoděje, velkých misionářů, kteří přišli do naší země zvěstovat Boží království. Nebyli to patrně první hlasatelé křesťanství a jejich působení netrvalo dlouho, a přece měli a mají pro náš národ velký význam. Ve srovnání s předchozími misionáři, osamělými mnichy a poustevníky, kteří patrně přicházeli z Podunají, z dnešního Bavorska, jejich misie vypadala hodně jinak. Především v tom, že si ji vyžádal velkomoravský panovník, který si také vymínil, aby hlásali evangelium v jazyce, kterému lidé rozumějí. V tom měli oba bratři už své zkušenosti a mimořádné předpoklady.

Mladší Konstantin, který ke konci života v římském klášteře přijal jméno Cyril, byl učenec, dnes bychom řekli jazykovědec a profesor, který pro tento účel vytvořil zvláštní písmo, hlaholici. To není jen tak. Překlady liturgických textů i dalšími spisy totiž zároveň vytvořil společný spisovný jazyk Slovanů, který se v různých variantách v některých východních církvích dodnes užívá jako liturgický jazyk. To byl obrovský čin, jakého se čeština dočkala až o čtyři, pět staletí později. Jako učenec a cizinec, jehož mateřským jazykem byla řečtina, slyšel totiž Cyril v množství slovanských dialektů to, co měly společné, a odvážil se jim nabídnout společný jazyk. Svatého Cyrila si dnes většinou představujeme jako starce, ale když roku 869 v Římě zemřel, bylo mu 42 let.

Starší Metoděj studoval práva a stal se místodržitelem v Makedonii. Kvůli rozháraným poměrům u dvora odešel do kláštera, odmítal různé vysoké funkce, ale hodně cestoval jako misionář i diplomat. Na něm patrně ležela tíha složitých vyjednávání v Římě, kde užívání slovanského jazyka slavně obhájil a byl ustanoven arcibiskupem, čekalo ho však vězení v Bavorsku i hnusné intriky na Moravě, kde roku 885 zemřel. Asi dvě stovky kněží, které vychoval, musely brzy na to Moravu opustit.

O svátku těchto dvou misionářů a křesťanských hrdinů dává církev číst evangelium, kde Pán Ježíš rozesílá svých prvních sedmdesát poslů – misionářů. Oba bratři z řecké Tessaloniky – Soluně ho jistě mnohokrát četli a čerpali z něho své poslání. Od jeho sepsání ale už tehdy uplynulo osm staletí a mnoho věcí se mezitím změnilo. Zejména proto, že ti první poslové evangelia, kteří začínali v nepatrných poměrech na okraji Římské říše, měli tak nečekaný úspěch a jejich žáci roznesli zprávu o Božím království po celé říši. Když očekávaný Boží zásah do světa nepřicházel, křesťanská církev se chtě nechtě stala i kulturní a dokonce i politickou silou, tím kvasem a solí z evangelia, která pomalu proměňovala lidské společnosti.

Soluňští bratři se na své velmi dobrodružné cesty vydávali z pověření panovníků. Měli nejenom mošny a boty, ale také doprovod a jistě i peníze, a přece šli „jako ovce mezi vlky“, protože se jako jedni z prvních vydávali za hranice civilizovaného římského světa. Ať chtěli nebo ne, museli se opatrně pohybovat mezi Byzancí a Římem, mezi císařským východem a hodně divokým západem, kde se teprve nedávno ustavila říše Karla Velikého. A přece nesli totéž Kristovo evangelium o království Božím, i když jeho příchod už patrně nečekali jako apokalyptický blesk zčista jasna.

Ježíš z Nazareta někdy mluví v evangeliu tak bezprostředně, jako kdyby žil mezi námi a hovořil rovnou do našich životů. Jindy je ale důležité si připomenout tu dlouhou cestu církve, která nám jeho poselství přes dvě tisíciletí zachovala a rozvíjela je do velmi rozmanitých podob. Některé jsou nám blízké, kdežto jiné těžko chápeme a nemůžeme se s nimi smířit. A přece i ty patří do naší křesťanské i české minulosti, do toho dědictví, k němuž se ve svých nesnázích a krizích stále vracíme. Jednou pro povzbuzení a posilu, jindy proto, abychom neupadli znovu do starých chyb.

Zítra je také státní svátek a náš národ si připomíná výročí upálení mistra Jana Husa. Může nás těšit, jak se postava tohoto velkého křesťana a kazatele pomalu vyprošťuje z toho nacionalistického i komunistického zajetí, do něhož v minulém století upadla. Můžeme s radostí sledovat, jak pomalu přestává být bojovným heslem sporu mezi katolíky a protestanty a ukazuje se víc jako hluboce zbožný středověký křesťan, kterým skutečně byl. Se soluňskými bratry ho spojuje několik věcí. Také Hus se staral, aby se evangelium hlásalo v lidové řeči a jako jeden z prvních začal kázat také česky. Také on se proto musel starat i o český jazyk a velmi se zasloužil o ustavení spisovné češtiny, i když svůj spis o českém pravopise napsal samozřejmě latinsky.

V době zoufalé krize papežství a celé západní církve se také obracel k evangeliu a četl tam věci, které si nemohl nechat sám pro sebe. Sám sice nepodával pod obojí způsobou, ale když to jeho přátelé zavedli, ze stejně vřelé eucharistické zbožnosti se přidal na jejich stranu. I když také nechodil bos a jistě nosil mošnu a peníze, zaráželo ho – stejně jako pražské arcibiskupy – jak církev zbohatla a zpohodlněla. Jako mnoho jiných četl Apokalypsu, a i když sám neříkal, kdy konečná válka vypukne, jeho následovníci to později udělali a uvrhli zemi do občanské války.

Katolíka může zarážet, jak prohlašoval papeže za Antikrista a spolu s Wikliffem spoléhal na panovníka, který by měl zjednat nápravu. Měl by si ovšem také připomenout, jak tehdy papežství se svými válkami vypadalo. A stojí také za připomenutí, že na rozdíl od Martina Luthera, který o sto let později západní církev rozdělil, Hus do poslední chvíle trval na její jednotě a věřil, že ji s pomocí Kristovou napraví a obrátí. V každém případě probudil v Čechách podivuhodnou utrakvistickou zbožnost a její krásné písně tu skoro každou neděli zpíváme.

Jan Sokol

1.7.2015